ECLI:CZ:US:2022:2.US.3310.21.1
sp. zn. II. ÚS 3310/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného Mgr. Janem Frišmanem, advokátem se sídlem Budovcova 2530, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 1 T 16/2020-219 ze dne 27. 5. 2021 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 59/2021 ze dne 4. 11. 2021, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí, když má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře bylo v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí rozhodnuto, že podle §306 odst. 1, 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"), se na území České republiky částečně uznává rozsudek italského Soudu v Pordenone ze dne 19. srpna 2015 sp. zn. 228/15 a 2424/15, který nabyl právní moci dne 20. září 2015, a to ve výroku pod body b) a c), jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy krádeže a obchodování s odcizenými věcmi podle čl. 81 odst. 2, čl. 110, čl. 624 a 525 č. 2 a 7, čl. 648 a čl. 61 č. 5 italského trestního zákoníku, jichž se dopustil dílčími skutky popsanými rovněž ve výroku tohoto rozsudku s jedinou věcnou odlišností spočívající v tom, že podle krajského soudu k převzetí jízdního kola zn. Focus podle bodu b) italského rozsudku došlo 12. srpna 2015 v San Michele al Tagliamento.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání směřující pouze proti té části napadeného rozsudku, jímž byl uznán rozsudek Soudu v Pordenone, stanovena poměrná část trestu, který na území České republiky odsouzený vykoná, a rozhodnuto o způsobu výkonu. Podle stěžovatele postup italských orgánů nebyl souladný se zásadami právního řádu České republiky, na kterých je potřeba trvat, a jejich postupem byla porušena jeho základní práva garantovaná Úmluvou o ochraně lidských práv a základní svobod.
4. Vrchní soud v Praze podle §254 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž odvolání směřovalo, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a shledal odvolání zčásti důvodným. Sám rozhodl tak, že se částečně uznává rozsudek italského Soudu v Pordenone ze dne 19. srpna 2015 sp. zn. 228/15 a 2424/15, který nabyl právní moci dne 20. září 2015, a to ve výroku pod body b) a c), jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy krádeže a obchodování s odcizenými věcmi podle čl. 81 odst. 2, čl. 110, čl. 624 a 625 č. 2 a 7, čl. 648, 61 č. 5 italského trestního zákoníku, přičemž tyto skutky by bylo možno podle českého práva kvalifikovat jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 trestního zákoníku za užití §23 trestního zákoníku. Podle §306 odst. 2 věty druhé ZMJS se v České republice vykoná z původně uloženého trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, z něhož zbývá vykonat 11 měsíců a 26 dnů, poměrná část trestu v trvání 11 měsíců. Podle §306 odst. 1 a §124 odst. 4 ZMJS a §56 odst. 2, písm. a) trestního zákoníku se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v posuzované věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů tím, že nedostály své povinnosti náležitým způsobem ověřit, zda byly splněny předpoklady pro uznání a výkon cizozemského soudního rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že soud prvního stupně se nezabýval žádnými jeho námitkami, kterými namítal vady předchozího řízení v Itálii. Odvolací soud se vypořádal pouze s některými námitkami stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje, jak trestní řízení s ním v Itálii probíhalo a v čem spatřuje jeho nedostatky.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel současně navrhoval odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a posouzení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, tedy přezkum cizozemského rozhodnutí ve věci samé, neboť tím již bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Uznání a výkon rozhodnutí v trestních věcech jsou založeny mimo jiné na tom, že rozhodnutí cizozemského orgánu se přezkoumává jen z určitých hledisek, a to těch, vyjmenovaných v §120 "ZMJS".
11. Námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se již obecné soudy zabývaly. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92,
12. Z obsahu napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele byly v průběhu řízení o uznání cizozemského rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádány. Zejména Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se i námitkami stran porušení procesních práv stěžovatele v řízení před italskými orgány zabýval a v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, proč nelze v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí znovu přezkoumávat celé řízení, jež u italských soudů skončilo pravomocným odsouzením stěžovatele.
13. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové ústavněprávní deficity však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
14. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítl Ústavní soud spolu s ústavní stížností, neboť důvody uplatněné stěžovatelem pro tento mimořádný zásah neshledal jako relevantní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu