ECLI:CZ:US:2022:2.US.3383.21.1
sp. zn. II. ÚS 3383/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) V. M. a b) A. L., společně zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2021, č. j. 3 As 329/2020-37, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. listopadu 2021, č. j. 65 A 1/2016-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci vydaných v rámci řízení o zásahové žalobě směřující proti jednání policistů ze dne 31. 10. 2015, které spočívalo ve výzvě k prokázání totožnosti stěžovatelů, hrozbě použití donucovacích prostředků v případě neuposlechnutí této výzvy člena antikonfliktního týmu, postupu policistů spočívajícího v obestoupení mj. stěžovatelů a dočasného znemožnění jejich odchodu, osobní prohlídce stěžovatele a), v dočasném omezení osobní svobody stěžovatele a) ve formě jeho převozu na policejní služebnu. Stěžovatelé namítají, že tímto rozhodnutím došlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva pokojně se shromažďovat dle čl. 19 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V nyní projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií, v němž správní soudy rozhodovaly několikrát a v rozsahu procesních otázek řízení před Nejvyšším správním soudem kasačně zasahoval i Ústavní soud.
3. Stěžovatelé podali ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu a jako žalované označili Krajské ředitelství policie ČR (dále jen krajské ředitelství) a Ministerstvo vnitra. Krajský soud nejprve výrokem I svého (prvního) rozsudku ze dne 11. 5. 2016, č. j. 65 A 1/2016-78, určil, že zásah krajského ředitelství byl nezákonný. Výrokem II přikázal krajskému ředitelství zlikvidovat předmětné záznamy stěžovatelů. Ve zbytku žalobu proti postupu krajského ředitelství výrokem III zamítl. Výrokem IV žalobu ve vztahu k Ministerstvu vnitra jako celek zamítl. Proti výrokům I a II podalo krajské ředitelství kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ve svém (prvním) rozsudku ze dne 12. 4. 2017 č. j. 3 As 205/2016-38, dospěl k závěru, že pasivně procesně legitimovaným v souvislosti s žalovaným zásahem bylo pouze Ministerstvo vnitra. Jelikož stěžovatelé výrok IV nenapadli kasační stížností, nebylo dle kasačního soudu možné pochybení krajského soudu v dalším řízení před tímto soudem napravit. Vázán právním závěrem Nejvyššího správního soudu krajský soud poté žalobu stěžovatelů (druhým) rozsudkem ze dne 20. 6. 2017 č. j. 65 A 1/2016-112, zamítl.
4. Posléze ve věci zasáhl Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2164/17 ze dne 25. 10. 2018 (N 177/91 SbNU 211), na základě podané ústavní stížnosti zrušil jak výše uvedený rozsudek (první) Nejvyššího správního soudu, tak i na něj navazující (druhý) rozsudek soudu krajského. Podstatou nálezu byla procesní otázka, resp. disposiční zásada ve správním soudnictví. Závěry lze stručně shrnout tak, že jestliže Nejvyšší správní soud nezruší kasační stížností nenapadený výrok, byť je na napadeném výroku závislý, postupuje tím v rozporu s ustanovením §109 odst. 3 věta za středníkem, a současně porušuje právo stěžovatele na přístup k soudu, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V návaznosti na tento nález proto rozhodoval Nejvyšší správní soud podruhé, procesně korektním způsobem, a (první) rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 65 A 1/2016-78, ve výrocích I., II., IV., V., VI a VII. Zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
5. Krajský soud posléze rozhodoval již potřetí. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2020, č. j. 65 A 1/2016-167, shledal žalobu v převážném rozsahu důvodnou. Určil, že zásah policistů spočívající ve a) výzvě k prokázání totožnosti žalobců policistou, b) osobní prohlídce stěžovatele a), c) přiložení pout stěžovateli a), d) zajištění a znemožnění odchodu z ulice Opletalova v prostoru mezi ulicí Ostružnickou a ulicí 8. května stěžovateli b) v Olomouci v době od 15:45 do 17:10 hodin, e) zajištění a znemožnění odchodu z ulice Opletalova v Olomouci v prostoru mezi ulicí Ostružnickou a ulicí 8. května žalobci a) od 15:45 hodin do následné individuální výzvy k prokázání totožnosti směřující vůči němu," byl nezákonný. Výrokem II. současně žalovanému Ministerstvu vnitra přikázal zlikvidovat veškeré obrazové a zvukové záznamy žalobců, pořízené v souvislosti s jejich ztotožněním dne 31. 10. 2015, a zlikvidovat záznamy o tomto jejich ztotožnění. Ve zbytku, [tj. následnou (druhou) výzvu k prokázání totožnosti, provedenou podle §63 odst. 2 písm. a) zákona o Policii ČR, krajský soud nezákonnou neshledal, dále pokud jde o stěžovatele a) který se výzvě k prokázání totožnosti podrobit odmítl, označil krajský soud následný postup policie za zákonný, a konečně krajský soud dospěl k závěru, že co do pohrůžky předvedením či použitím donucovacích prostředků nebyl zásah policie nezákonný. Dané úkony představovaly poučení o následcích neuposlechnutí výzvy ve smyslu §4 odst. 2 správního řádu], žalobu výrokem III. zamítl.
II. Napadená rozhodnutí
6. Nejvyšší správní soud nyní napadeným (třetím) rozhodnutím zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 65 A 1/2016-167, k podané kasační stížnosti vedlejším účastníkem (ministerstvem vnitra), a to v rozsahu výroku I. bodů a), b), d) a e), a výroků II., IV. a V. a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační stížnost proti výroku I. bodu c) rozsudku však zamítl. Pravomocným výsledkem řízení je tak v současnosti skutečnost, že bylo za nezákonné označeno jen přiložení pout stěžovateli a), když v tomto rozsahu Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí prvoinstančního soudu zákonným.
7. Nejvyšší správní soud se v rámci právního posouzení zaměřil na zákonnost výzvy k prokázání totožnosti, neboť ta v základu předurčovala zákonnost (důvodnost) dalších návazných úkonů. Jedním z důvodů výzvy k prokázání totožnosti bylo dle Nejvyššího správní soud podezření ze spáchání správního deliktu (viz §63 odst. 2 písm. a) zákona o policii). Nemá proto být rozhodné, zda se stěžovatelé přestupku, z jehož spáchání byli podezřelí, skutečně dopustili, ale pouze to, zda v době příslušného zákroku policistů existovaly reálné skutkové okolnosti, které vyvolávaly relevantní (důvodné) podezření, že se jej dopustit mohli. Při první výzvě policisty (člena antikonfliktního týmu) sice nepadlo konkrétní ustanovení zákona, ale jako důvod bylo uvedeno hlučení na náměstí, kdy obsah této výzvy měli posléze potvrdit i stěžovatelé. Zároveň jim bylo sděleno, že je jednání na náměstí natočené a pak se to bude po ztotožnění vyhodnocovat. Nejvyšší správní soud nepovažoval takovou výzvu za příliš obecnou a eventuálně poukázal na důvod výzvy dle §63 odst. 2 písm. h) zákona o policii - tj. že se osoby zdržovaly v blízkosti, kde došlo ke spáchání správního deliktu.
8. Pokud tedy byla v pořádku výzva, bylo v pořádku i obestoupení, zajištění a dočasné znemožnění odchodu všech dotčených osob. V tomto ohledu se musí dle Nejvyššího správního soudu zohlednit kapacitní možnosti policie a takticko- strategická hlediska, pročež nemohlo být přistoupeno ke zjišťování totožnosti již na náměstí. Přesto si policisté dle Nejvyššího správního soudu mohli při následném poučování počínat důsledněji a pro účastníky proti-shromáždění srozumitelněji a jednoznačněji. Doba, po kterou byli stěžovatelé na místě nuceni setrvat, byla poté pouze faktickým důsledkem toho, že bylo prováděno ztotožnění přibližně 90 osob. Videozáznamy obličejů zajištěných osob byly poté dle Nejvyššího správního soudu logickým a zákonným důsledkem, protože by bez toho nebylo možné identifikovat osoby odpovědné za hlučení na náměstí. Zákonná byla i osobní prohlídka stěžovatele a), tj. u osoby omezované na osobní svobodě, neboť měl být předveden na služebnu za účelem zjištění totožnosti, kdy tento úkon není podmíněn odporem dané osoby. Prohlídka pak nebyla dle soudu nepřiměřená (prohmatání přes oblečení) a byla i provedena osobou téhož pohlaví. Nejvyšší správní soud ale označil za zavádějící tvrzení vedlejšího účastníka ohledně rizika z držení zbraně, neboť nebylo zjištěno, že by stěžovatel a) mezi ozbrojenými účastníky na Horním náměstí byl a použitá zábavní pyrotechnika ani neodpovídá zákonnému vymezení zbraně. Nejvyšší správní soud se proto s krajským soudem ztotožnil pouze v tom, že nebyl dán zákonný důvod pro nasazení pout stěžovateli a). Takový úkon nelze podle Nejvyššího správního soudu využít preventivně a paušálně u každé osoby omezené na osobní svobodě. Naopak musí být důvodná obava na základě dřívějšího jednání dotčené osoby, načež u stěžovatele a) již proběhla osobní prohlídka, kdy žádné zbraně zjištěny nebyly a dokonce předveden být chtěl. U stěžovatele a) tak žádný důvod k preventivnímu nasazení pout nebyl. Nejvyšší správní soud proto v rozsahu zrušených částí zavázal krajský soud svým uvedeným právním názorem.
9. Krajský soud posléze nyní napadeným (v pořadí čtvrtým) rozhodnutím žalobu stěžovatelů zamítl, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud stěžovatelé navrhovali doplnit další videozáznam s tím, že projevy proti-demonstrace nedosáhly takové intenzity, aby jimi byly přehlušeny projevy řečníků ohlášeného shromáždění, krajský soud tento důkazní návrh zamítl pro nadbytečnost, neboť uvedenou skutečnost měl soud již za prokázanou jinými důkazními prostředky. Soud přesto uvedl, že je vázán závaznými právními názory Nejvyššího správního soudu a nemůže to změnit ani podání stěžovatelů ze dne 27. 9. 2021 nebo jejich argumentace během posledního soudního jednání obsahující polemiku s Nejvyšším správním soudem.
III. Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nejprve rozsáhle rekapitulovali dosavadní skutkový stav. Argumentují zjednodušeně řečeno tím, že v novém řízení před krajským soudem výslovně odkazovali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1022/21, který se otázkou ztotožňování související s ochranou práva shromažďovacího zabýval. Zejména pak na tu část citovaného nálezu, podle které platí, že ačkoli se spor vede o (ne)zákonnosti výzvy k prokázání totožnosti dle zákona o policii, pokud k danému jednání došlo v souvislosti s účastí ztotožňované osoby na hromadné akci, je třeba takový případ hodnotit i s ohledem na její právo pokojně se shromažďovat - to i tehdy, pokud se dotčená osoba práva zakotveného v čl. 19 Listiny a čl. 11 Úmluvy výslovně nedovolává. Postup Nejvyššího správního soudu je sice částečně odůvodnitelný skutečností, že odkazovaný nález Ústavního soudu byl vydán až dne 11. 10. 2021, tedy po posledním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaného dne 30. 7. 2021. To však ani v době rozhodování Nejvyššího správního soudu nevylučovalo jeho povinnost plynoucí z čl. 4 Ústavy chránit všechna ústavně zaručená základní práva a svobody, včetně posouzení výkonu práva shromažďovacího. Krajský soud měl alespoň odchýlení se řádně vysvětlit.
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelům byl obestoupením policisty dočasně znemožněn jejich odchod a současně byli vyzýváni k prokázání totožnosti, vše v souvislosti s jejich účastí na hromadné akci, je třeba projednávaný případ hodnotit i s ohledem na právo pokojně se shromažďovat zaručené čl. 19 Listiny a čl. 11 Úmluvy. Mezi jeho projevy však patří nejen právo účastníků shromáždění svobodně se sejít a na tomto shromáždění projevit svůj názor, ale zároveň seznámit se s názory ostatních a reagovat na ně. Jak je tedy naznačeno, i v případě střetu je namístě proti-demonstraci umožnit a zakročit proti ní teprve tehdy, pokud by v důsledku jejího chování bylo původní shromáždění zcela či podstatně znemožněno. V dané věci je evidentní, že policisté první i druhou výzvu činili dle §63 odst. 2 písm. a) zákona o policii, tj. z důvodu podezření ze spáchání přestupku - první výzva směřovala na hlučení a druhá výzva směřovala na blokování oznámené trasy průvodu. Krajský soud zjevně v tomto jednání v prvé linii neshledal narušení nahlášeného shromáždění, Nejvyšší správní soud však jednání kvalifikoval odlišně. Zásadně není akceptovatelné, pokud se jako v případě namítaného hlučení se zákrokem vyčkávalo a nakonec takový zákrok směřoval proti skupině částečně obměněných osob, v časovém odstupu a dokonce na jiném místě. Zákrok vůči proti-shromáždění platí i v namítaném jednání v podobě blokády ohlášené trasy průvodu, byl přehnaně represivní, stejně tak druhá výzva byla nepřiměřeným a nezákonným zásahem. Stěžovatelé se závěrem ohradili proti tvrzení policie, že se jednalo o střet dvou extrémistických skupin - střet levicového a pravicového spektra.
12. Stěžovatelé namítají porušení práva na ochranu soukromí a na informační sebeurčení zaručených čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Vedlejší účastník a zasahující policisté ztotožňování osob a nahrávání jejich občanských průkazů a obličejů odůvodňovali tím, že dojde k vyhodnocení s kamerovými záznamy z Horního náměstí, aby mohly být za uváděný správní delikt v podobě hlučení dohnány k odpovědnosti pouze ty osoby, které se opravdu něčeho dopustily. Proto by se soudy neměly spoléhat pouze na takto uváděný důvod pořízení kamerových záznamů, ale i na to, zda byly nakonec k zamýšlenému účelu také použity. Stěžovatelé opakovaně upozorňují, že pořízené kamerové záznamy k účelu tvrzenému policií nevedly. Naopak byly z přestupku v podobě hlučení obviněny takřka všechny ztotožňované osoby. Nemělo by být zapomínáno ani na to, že formou ztotožnění získaná data mohou být pro dotčené osoby potenciálně ohrožující.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupena.
14. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Stěžovatelé svou ústavní stížností mj. požadují opětovné hodnocení důkazů Ústavním soudem. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v soudním (popř. ve správním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jejich ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
16. Zásadní námitkou stěžovatelů je odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21 ze dne 11. 10. 2021, vydaný v mezidobí mezi napadeným (zrušujícím) rozsudkem Nejvyššího správního soudu a nyní napadeným konečným rozhodnutím krajského soudu. V tomto nálezu se zabýval Ústavní soud problematikou rozsahu poučení policie a "kvalitou" výzvy policie k legitimaci účastníků shromáždění, jakožto "odrazujícím opatřením". Mimo jiné shledal, že v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, je-li toto odrazující opatření nezákonné, zpravidla dojde k protiústavnímu zásahu do práva pokojně se shromažďovat a obecné soudy by se jí měly zabývat, byť by žalobce tuto námitku v průběhu řízení nevznesl.
17. Z uvedeného je zjevné, že se východiska nálezu uplatní i na situace stěžovatelů v nyní projednávané věci a právě posouzení zákonnosti výzvy policisty podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákona o policii"), resp. dle §63 odst. 2 písm. a) a h) zákona o policii, bude klíčové pro posouzení dalších námitek.
18. K námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu s ohledem na tehdy recentní nález sp. zn. II. ÚS 1022/21 Ústavní soud ve stručnosti konstatuje, že rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) se lze spokojit i s akceptací odpovědi implicitní. V tomto smyslu Ústavní soud hodnotil napadené rozhodnutí krajského soudu, jako výsledek soudního rozhodování, jenž je z ústavně právního pohledu zcela akceptovatelný. Z rozhodnutí bylo jasné, ze kterých důvodů stěžovatelům nemohl vyhovět. Nedostatek odůvodnění tedy tento soud neshledal a dále se věcně zabýval námitkou aplikace nálezu sp. zn. II. ÚS 1022/21.
19. Jak již bylo výše naznačeno, východiska nálezu sp. zn. II. ÚS 1022/21 se v nyní projednávané věci uplatní, ačkoliv zjevně lze shledat některé skutkové odlišnosti. (Jakkoliv i v tomto případě stěžovatelé argumentují použitím tzv. "odrazujících" opatření, v případě sp. zn. II. ÚS 1022/21 k nim skutečně došlo, a to dokonce ještě před tím, než se stěžovatel na shromáždění vůbec mohl dostavit a své ústavně zaručené právo realizovat; v nyní projednávané věci se stěžovatelé nezúčastnili nahlášeného shromáždění, nýbrž proti-shromáždění. Nebylo jim ihned zprvu bráněno v účasti, teprve v průběhu proti-shromáždění - poté, co byly pořízeny důkazní materiály o potenciálních správních deliktech - byli stěžovatelé vyzváni ke ztotožnění).
20. Výzva policistů byla v tehdy projednávané věci (sp. zn. II. ÚS 1022/21) kvalifikována Ústavním soudem jako absolutně neurčitá, do té míry, že musel Ústavní soud shledat neústavní zásah do práva na soukromí a na informační sebeurčení. Z ústavního pořádku (čl. 4 odst. 1 Listiny ve spojení s §13 zákona o policii) totiž vyplývá požadavek, aby orgán moci veřejné, který zasahuje do základních práv, svůj postup odůvodnil tak, aby ten, do jehož práv je zasahováno, mohl sám seznat přípustnost zásahu a aby bylo vyloučeno svévolné užití zákonem konstituované pravomoci. Tento princip je třeba dle Ústavního soudu vykládat tak, že nepostačí, pokud policista uvede pouze označení konkrétního zákonného ustanovení, na jehož základě výzvu k prokázání totožnosti činí, ani pokud jej jen cituje či parafrázuje. Policista je povinen právní důvod svého postupu vztáhnout na konkrétní okolnosti prováděného ztotožnění a ztotožňované osobě jej náležitě (byť nikoli nutně obsáhle) vysvětlit, a to ideálně tak, aby si ztotožňovaná osoba dokázala představit, co policii k postupu vůči ní vedlo, nepovažovala postup policie za svévolný, s nutností takového postupu se ztotožnila a tomuto postupu se s důvěrou v jeho legitimitu podrobila. V tehdy projednávané věci proto Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že aby nedošlo k porušení základních práv ztotožňované osoby, je třeba dodržet podmínky, které (tehdy aplikované) ustanovení §63 odst. 2 písm. l) zákona o policii, zakotvuje, a rovněž zachovat proporcionalitu výzvy vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli.
21. Již na tomto místě je zjevné, že nyní napadená rozhodnutí správních soudů nejsou v intencích nálezu sp. zn. II. ÚS 1022/21 nezákonná. Ústavní soud se ztotožnil s posouzením správních soudů, že byl zásah policistů spočívající v legitimaci stěžovatelů zákonný. Jestliže došlo k použití těchto "odrazujících opatření" nikoliv protizákonným způsobem (k tomu viz níže), pak ani námitka narušení práva shromažďovacího nemůže obstát.
22. Podmínky, za nichž je policista oprávněn vyzvat osobu k prokázání totožnosti, jsou upraveny v §63 zákona o policii. V rovině nyní projednávané věci podle §63 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017) byl policista oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu, podle písm. h) téhož ustanovení i osobu zdržující se v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu nebo správního deliktu. Nejvyšší správní soud shledal, že v daném případě příslušníci policie pod jednotným velením prováděli zákrok směřující k odstranění porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, přesněji řečeno zajišťovali bezproblémový průběh předem ohlášeného shromáždění a prováděli zajištění osob, které byly přistiženy při jednání, které podle přesvědčení policistů mělo znaky správního deliktu podle §14 shromažďovacího zákona, za účelem jejich ztotožnění. Ústavní soud se na tomto místě ztotožňuje s tím, že pro posouzení, zda byl naplněn důvod pro výzvu k prokázání totožnosti podle citovaného ustanovení, je rozhodné výlučně to, zda v době příslušného zákroku policistů existovaly reálné skutkové okolnosti, které vyvolávaly relevantní (důvodné) podezření, že se stěžovatelé mohli dopustit jednání, jež nese znaky určitého přestupku.
23. Jak již bylo výše konstatováno, stěžovatelé byli teprve v průběhu proti-shromáždění - poté, co byly pořízeny důkazní materiály o potenciálních správních deliktech - vyzváni ke ztotožnění za spolupráce antikonfliktního týmu, a to nikoliv pouhým (pro laika neuchopitelným) odkazem na konkrétní ustanovení zákona o policii, ale důvod jim byl dostatečně slovně osvětlen. Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že poučení proběhlo plně v zamýšlených intencích stěžovateli namítaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1022/21.
24. Závěr, že byl důvod ztotožnění osvětlen a stěžovatelé mu v nyní projednávané věci byli na základě poučení člena antikonfliktního týmu schopni porozumět, plyne i z podání stěžovatele a) označeného jako "Doplnění žalobních tvrzení a návrhy důkazů", v němž stěžovatel a) uvádí, že "Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje ve svém vyjádření tvrdí, že policista S. nás poučil o důvodech prokázání totožnosti, a to z důvodu protiprávního jednání na Horním náměstí, což je pravda" a dále, že "[t]oto poučení se mohlo týkat pouze několika osob a nikoliv všech přítomných, po kterých policie požadovala prokázání totožnosti, protože pouze někteří přítomní se tohoto protiprávního jednání dopustili." Rovněž ze spisového materiálu odkazovaného správními soudy (viz bod 50 napadeného rozsudku kasačního soudu, odkazující zejména na videonahrávku příslušného úkonu učiněného policistou na DVD a na přepis příslušného záznamu, jenž je založen v soudním spisu krajského soudu), je patrné, že uvedený policista účastníkům "proti-shromáždění", včetně stěžovatelů, sdělil (ač přitom výslovně necitoval relevantní ustanovení zákona o policii, respektive zákona o právu shromažďovacím), že bude zjišťována jejich totožnost proto, že někteří z nich jsou podezřelí, že se dříve v průběhu proslovů řečníků shromáždění dopouštěli jednání (jako je hlučení, pískání, používání "hrkaček" apod.), jímž bránili účastníkům řádně oznámeného shromáždění ve výkonu jejich ústavně zaručeného práva.
25. Co se týče namítaného narušení výkonu shromažďovacího práva účastníků proti-shromáždění, Ústavní soud - ve shodě s namítaným nálezem sp. zn. II. ÚS 1022/21 - konstatuje, že zasáhnout prostřednictvím odrazujícího opatření do práva pokojně se shromažďovat jednotlivých účastníků proti-shromáždění a do jejich práva na soukromí a na informační sebeurčení lze na základě zákona, mimo jiné i §63 odst. 2 písm. a) a h) zákona o policii. Aby nedošlo k porušení základních práv ztotožňované osoby, je třeba dodržet podmínky, které citované ustanovení zakotvuje, a rovněž zachovat proporcionalitu výzvy vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli. Jak plyne z obou napadených rozhodnutí a jimi provedeného rozsáhlého dokazování, k dodržení těchto podmínek v nyní projednávaném případě došlo. Ani event. námitka porušení práva pokojně se shromažďovat tak nemohla být Ústavním soudem v nyní projednávané věci shledána důvodnou.
26. Toliko nad rámec Ústavní soud podotýká, že skutečnost, že stěžovatelé původní námitku "bránění ve výkonu práva pokojně se shromažďovat k využívání svobody projevu", v průběhu prvního jednání před krajským soudem stáhli, resp. svůj žalobní návrh změnili a určení nezákonnosti zásahu do shromažďovacího práva se již dále nedomáhali, neznamená, že by se touto námitkou správní soudy nemohly sua sponte zabývat. Jak plyne z nálezu sp. zn. II. ÚS 1022/21, v případě, kdy by aplikovaná "opatření s odrazujícím účinkem" byla na stěžovatele použita nezákonně a neproporcionálně, musely by správní soudy tuto (implicitní) námitku rovněž posoudit, bez ohledu na dispoziční úkon stěžovatelů, nadto učiněný bez vědomí právních závěrů tehdy dosud nevyhlášeného nálezu sp. zn. II. ÚS 1022/21.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení rozhodnout o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněného návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu