ECLI:CZ:US:2022:2.US.3458.21.1
sp. zn. II. ÚS 3458/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2021, sp. zn. 2 T 2/2021, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2021, sp. zn. 4 To 72/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal dne 23. 2. 2021 na stěžovatelku a další dvě fyzické osoby a jednu právnickou osobu obžalobu pro trestný čin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Podle obžaloby byla jednáním obžalovaných poškozené České republice způsobena škoda ve výši 50 511 618 Kč. Při hlavním líčení konaném dne 16. srpna 2021 zmocněnec poškozené shodně s již dříve doručeným písemným podáním navrhl, aby soud změnil důvod zajištění ve smyslu §47 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, a to tak, aby specifikované nemovitosti byly nadále zajištěny k uspokojení nároku poškozené. Specifikované nemovitosti byly policejním orgánem dříve zajištěny jako náhradní hodnota.
3. Soud prvního stupně návrhu vyhověl a napadeným usnesením rozhodl, že se podle §77b odst. 3 tr. řádu mění důvod zajištění specifikovaných nemovitostí tak, že se jimi podle §47 odst. 1 tr. řádu zajišťuje nárok poškozené na náhradu škody.
4. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení stížnostní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že k vyhovění návrhu poškozené na změnu důvodu zajištění nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka tvrdí, že poškozená sice uplatnila svůj nárok na náhradu škody včas, tj. před zahájením dokazování u hlavního líčení, podle jejího názoru jej však neuplatnila řádně. Návrh obsahuje pouze výčet jednotlivých čtvrtletí, za která měla poškozené vzniknout škoda, součet částek poskytnutých na příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přičemž je uvedeno toliko, že poškozená uplatňuje nárok na náhradu škody proti jednání obviněných s uvedením jejich jmen a dat narození a obchodní společnosti s uvedením firmy a identifikačního čísla. Podle názoru stěžovatelky zůstalo nejasné, v jakém rozsahu je náhrada škody po jednotlivých obžalovaných požadována. V této souvislosti odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 To 33/2020-8420, v níž soud konstatoval, že nárok v adhezním řízení musí být uplatněn přesně s uvedením vůči komu, v jakém rozsahu a z jakého důvodu se návrh činí. Pokud se vrchní soud odchýlil od své předchozí judikatury v obdobné věci, porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Možnost zásahu Ústavního soudu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle §47 tr. řádu. Je totiž primárně na zmiňovaných orgánech, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
10. Ústavní soud ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
11. Veden těmito obecnějšími východisky, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí. Vycházel přitom jednak z okolnosti, že napadená rozhodnutí jsou svojí povahou předběžná a dočasná, jednak ze skutečnosti, že se jedná o opatření nejméně zatěžující, protože stěžovatelka stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.
12. Námitkou řádného uplatnění návrhu na náhradu škody poškozenou se stížnostní soud podrobně zabýval. Ocitoval, jak konkrétně poškozená v rámci přípravného řízení a následně pak její zmocněnec u hlavního líčení nárok uplatnil. V návrhu je jasně vymezena výše nároku, důvod nároku, i kterého z obžalovaných se návrh týká. Z formulací podle názoru soudu jasně vyplývá, že poškozená požaduje, aby obžalovaní škodu uhradili společně a nerozdílně. Vrchní soud v Praze se zevrubně zabýval i odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 To 33/2021-8420. Z jeho závěrů vyplývá, že v odkazované kauze se v porovnání s nyní posuzovaným případem jedná o odlišnou situaci. Poškozená v odkazované věci v přípravném řízení pouze podepsala obecný předtisk poučení obsahující i doložku prohlášení o připojení poškozeného s jeho nároky, který neobsahoval jasnou a přesnou formulaci, z jakého titulu a vůči kterému z obviněných své nároky poškozená vznáší. Tohoto nedostatku si zřejmě nepovšimly orgány činné v trestním řízení ani v následujících fázích trestního řízení, byť jsou povinny podle §43 odst. 3 tr. řádu poskytnout poškozenému poučení a případně i lhůtu s uvedením, jakým způsobem může podklady doplnit. Vzhledem k nedůslednému postupu orgánů činných v trestním řízení za přispění zmocněnce poškozené, který se nedostavil k zahájenému hlavnímu líčení, nebyl vzniklý nedostatek napraven včas. Soud nárok nemohl dovodit ani z komplexu torza údajů na daném dokumentu. Vrchní soud v Praze konstatoval, že v posuzované věci se jedná o situaci zcela odlišnou, kdy z písemně a u hlavního líčení ústně formulovaného návrhu jsou všechny náležitosti beze všech pochybností jasné. Ústavní soud v minulosti vyslovil, že rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí [srov. např. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391)], neboť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád [srov. nález ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3236/18 (N 56/93 SbNU 251)]. Účastníci řízení proto mají právo očekávat, že soud bude ve stejném případě rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, musí jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není (usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1007/21. V posuzované věci Vrchní soud v Praze této povinnosti dostál, když jasně vylíčil skutkové okolnosti odkazovaného případu, které se od nyní posuzované věci liší. Nesouhlas stěžovatelky s jeho závěry nemůže založit opodstatněnost její ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu