ECLI:CZ:US:2022:2.US.3472.21.1
sp. zn. II. ÚS 3472/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Justizanstalt Salzburg, Rakouská republika, právně zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021 sp. zn. 14 To 97/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021 sp. zn. 71 T 10/2020, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021 č. j. 71 T 10/2020-218 bylo v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí rozhodnuto, že:
"I. Podle §306 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se uznávají na území České republiky:
1. rozsudek Zemského soudu Leoben, sp. zn. 10 Hv 106/13d, ze dne 30. září 2013, který
nabyl právní moci dne 4. října 2013,
2. rozsudek Zemského soudu St. Pölten, sp. zn. 16 Hv 76/17m, ze dne 17. ledna 2018, který nabyl právní moci dne 28. srpna 2018,
3. rozsudek Zemského soudu St. Pölten, sp. zn. 13 Hv 100/18w, ze dne 8. listopadu 2018,
který nabyl právní moci dne 13. listopadu 2018,
4. rozsudek Okresního soudu Knittelfeld, sp. zn. 9 U 27/11d (31 BE 69/16t, LG Leoben),
ze dne 28. září 2011, který nabyl právní moci dne 4. října 2011
a podle §306 odst. 2 shora uvedeného zákona se částečně uznává na území České republiky:
5. ve výroku pod bodem II. rozsudek Zemského soudu Leoben, sp. zn. 37 Hv 72/14d,
ze dne 29. září 2014, který nabyl právní moci dne 3. října 2014, ve spojení s usnesením
Zemského soudu Loeben, sp. zn. 37Hv 72/14d-32 ze dne 3. května 2021, jež nabylo
právní moci dne 14. června 2021."
3. O uznání zmíněných rozsudků rozhodoval Městský soud v Praze z podnětu Federálního ministerstva pro ústavu, reformy, deregulaci a spravedlnost Rakouské republiky, který jako příslušný orgán Rakouské republiky postupoval podle Rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, a předložením osvědčení podle jeho čl. 4 tak požádal dne 20. 12. 2019 o uznání a výkon rozhodnutí, týkajících se stěžovatelky, na území České republiky.
4. Proti shora uvedenému rozsudku podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě odvolání, které prostřednictvím svého obhájce odůvodnila tak, že zásadní vadou napadeného rozsudku je skutečnost, že ve věci bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Dále stěžovatelka ve svém odvolání zopakovala dvě výhrady; první se týká porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Stěžovatelka má zájem být v osobním kontaktu se svými dětmi, což je reálně možné jen v Rakousku. Děti mají rovněž zájem na tom, aby ji mohly navštěvovat během jejího výkonu trestu v rakouské věznici. Ve věci je nutné dbát zájmu dětí a ten je nutné zjistit anebo přesvědčivě dovodit. Druhá námitka spočívala v tvrzení, že žádost nebyla podepsána osobou k tomu oprávněnou jednat za ministra. Žádost nepodepsal ministr a není informace, že Mag. Andrea Rohner, podepsaná na žádosti, by k tomu měla od ministra pověření, případně že by toto bylo v organizačním řádu ministerstva.
5. Vrchní soud v Praze výroky napadeného rozsudku, proti nimž odvolání směřovalo, i řízení, které mu předcházelo, přezkoumal a neshledal odvolání důvodným.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že na uznání a výkon rozhodnutí jiného státu mají vliv osobní a zejména rodinné poměry. Pokud znamená uznání a výkon rozhodnutí rakouských soudů převoz stěžovatelky k výkonu trestů odnětí svobody do České republiky a její pobyt v České republice za situace, kdy její děti zůstávají v Rakousku, a to u pěstounky, jde o závažné narušení kontaktů matky s dětmi a de facto jejich reálné znemožnění, čímž je porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny. Rozsudkem o uznání rakouských rozhodnutí a jejich výkonem v České republice bude porušena zásada, že stěžovatelka se nemá dostat do horších podmínek, než ve kterých je, neboť jí bude znemožněn kontakt s nezletilými dětmi. Stěžovatelka se adaptovala na výkon trestu v Rakousku a je přesvědčena, že umělé vytrhnutí z prostředí, kde vykonává trest a změna prostředí výkonu trestu bude mít na její resocializaci negativní vliv.
8. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti tvrdí, že je s ní zacházeno méně příznivě z důvodu, že je příslušníkem romské národnostní menšiny v České republice. Obvykle přemístění výkonu trestu do své vlasti odsouzení navrhují sami. U stěžovatelky tomu tak není právě z důvodu, že výkon trestu v Rakousku jí umožňuje být v kontaktu s nezletilými dětmi. Práva stěžovatelky na styk s dětmi však rakouská strana nedbá a české soudy de facto činní to, co žádá rakouská strana, nedbaje toho, že stěžovatelce jako Romce bude znemožněn styk s jejími dětmi.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka současně navrhovala odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a posouzení argumentace stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, tedy přezkum cizozemského rozhodnutí ve věci samé, neboť tím již bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Uznání a výkon rozhodnutí v trestních věcech jsou založeny mimo jiné na tom, že rozhodnutí cizozemského orgánu se přezkoumává jen z určitých hledisek, a to těch, vyjmenovaných v §120 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS").
13. Námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti se již obecné soudy zabývaly.
14. Městský soud v Praze konstatoval, že nezjistil žádné důvody pro neuznání cizozemských rozsudků ve smyslu §305 odst. 1 ZMJS a článku 9 Rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV, neboť uznávané rozsudky jsou konečné; jejich uznání a výkon není v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté, stěžovatelka nepožívá podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení; vzhledem ke svému věku by byla stěžovatelka trestně odpovědná za trestný čin též podle práva České republiky; výkon trestu nebyl podle právního řádu České republiky promlčen; skutky naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky; naplněna je i podmínka dle §305 odst. 1 písm. e) ZMJS. Městský soud dovodil, že na uznání a výkon rozhodnutí jiného státu nemají vliv osobní a rodinné poměry stěžovatelky, neboť soud není oprávněn zasahovat do pravomocného rozhodnutí jiného státu, přísluší mu toliko rozhodovat o uznání a výkonu již uloženého trestu. Podle soudu prvního stupně nelze dospět k závěru, že by převzetí rozhodnutí nebylo vhodné či účelné z hlediska zajištění úspěšného začlenění stěžovatelky do společnosti, tím spíše vzhledem k tomu, že stěžovatelka má být po výkonu jí uložených trestů odnětí svobody vyhoštěna zpět do České republiky. Lepší socializaci a začlenění do společnosti po výkonu trestů odnětí svobody naplní výkon těchto trestů v České republice, i když stěžovatelka již delší dobu zjevně na území České republiky nepobývá. K rodinným vazbám a námitce stěžovatelky se soud vyjádřil tak, že z příslušných osvědčení je zřejmé, že děti stěžovatelky mají české státní občanství, z čehož pak i plyne, že stěžovatelka jisté sociální vazby v České republice má. Odvolací soud dal v této otázce za pravdu soudu prvního stupně, když konstatoval, že rozhodnutím Spolkového úřadu pro cizinecké záležitosti a azyl ze dne 25. 2. 2019 byl stěžovatelce uložen neomezený zákaz pobytu a po výkonu trestu má být stěžovatelka z území Rakouska vypovězena. Další soužití s dětmi v Rakousku je tedy pro ni vyloučeno, přičemž za této situace výkon trestu na území České republiky přispěje k lepší resocializaci stěžovatelky, kde po propuštění z věznice může nadále bydlet a pracovat.
15. Z obsahu napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, že námitky stěžovatelky byly v průběhu řízení o uznání cizozemského rozhodnutí vypořádány. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové ústavněprávní deficity však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
16. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítl Ústavní soud spolu s ústavní stížností, neboť důvody uplatněné stěžovatelkou pro tento mimořádný zásah neshledal jako relevantní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu