ECLI:CZ:US:2022:2.US.3486.21.1
sp. zn. II. ÚS 3486/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Stružinské, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem Akademická 663/5, Praha 10 - Malešice, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2653/2021-59, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 29 Co 331/2020-35, a výrokům I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2020, č. j. 4 C 208/2019-18, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu ČR, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 30. 12. 2021 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky o určení, že je osobou oprávněnou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělském majetku (dále jen "zákon o půdě"), a zaplacení částky 7 182 000 Kč, jakožto náhrady dle §16 odst. 1 zákona o půdě, za ideální polovinu odňatého a nevydaného pozemku, specifikovaného v napadených rozhodnutích.
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 8. 2020, č. j. 4 C 208/2019-18, byla výrokem I. zamítnuta žaloba o určení, že je stěžovatelka osobou oprávněnou dle zákona o půdě, výrokem II. byla zamítnuta žaloba o zaplacení 7 182 000 Kč a výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle obvodního soudu pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 13. 9. 2001, č. j. PÚ 11033/93, bylo s konečnou platností rozhodnuto, že ohledně předmětného pozemku není dán nárok dle zákona o půdě, tedy ani nárok na vydání pozemku ani na náhradní plnění v jakékoli formě. Žalobou podanou podle části třetí občanského soudního řádu na určení statusu oprávněné osoby a na plnění finanční náhrady stěžovatelka obchází právní úpravu uplatnění restitučního nároku obsaženou v zákoně o půdě. Rozhodnutí pozemkového (správního) úřadu je rozhodnutí vydané v rámci jeho pravomoci dle §9 odst. 4 zákona o půdě, z něhož je zřejmé, že se pozemek nevydává z důvodu neexistence restitučního nároku pro nesplnění podmínek zákona o půdě. Je nerozhodné, zda rozhodnutí správního úřadu je či není správné. Náprava případných nesprávností rozhodnutí správního úřadu mohla být provedena jen rozsudkem soudu v řízení vedeném dle páté části občanského soudního řádu, kteréžto sice bylo zahájeno, avšak pro zpětvzetí žaloby stěžovatelkou bylo následně zastaveno.
4. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 2. 2021, č. j. 29 Co 331/2020-35, byl výrokem I. rozsudek obvodního soudu potvrzen a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Zopakoval, že jediným způsobem, jímž se mohl právní předchůdce stěžovatelky domoci změny nepříznivého rozhodnutí pozemkového úřadu, byla žaloba podle části páté občanského soudního řádu, kterou právní předchůdce sice podal, avšak stěžovatelka ji vzala zpět, pročež bylo řízení zastaveno. Definitivním rozhodnutím je tak rozhodnutí pozemkového úřadu, vycházející ze zřejmě nesprávného závěru o údajně opožděném uplatnění restitučního nároku. Jde o rozhodnutí pravomocné a nelze je již žádným zákonným způsobem odstranit, tedy ani nyní stěžovatelkou zvoleným postupem, tj. určovací žalobou, spolu s žalobou na zaplacení finanční náhrady podle části třetí občanského soudního řádu.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2653/2021-59, bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, neboť na řešení stěžovatelkou vymezené právní otázky (tj. "zda řízení podle části páté občanského soudního řádu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo řízením o určení, že právní předchůdce potažmo žalobkyně je vlastníkem pozemku X. v k. ú. Dejvice, nebo jestli toto řízení v komplexnosti mělo nahradit celé rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, a tedy jestli jeho odůvodnění mělo být závazné i pro další řízení ohledně osudu restituce žalobkyně") rozsudek městského soudu nezávisí. Bez ohledu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud následně shrnul jeho ustálenou rozhodovací praxi reflektující projednávanou problematiku.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení (od rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 13. 9. 2001, přes řízení podle části páté občanského soudního řádu, až po řízení dle části třetí občanského soudního řádu). Má za to, že byť uplatněním u jiného orgánu než pozemkového úřadu, došlo k uplatnění nároku řádně a včas (viz nález ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 372/97). Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, podle kterého, pokud se nelze domoci vydání odňatého pozemku, ani náhrady pro neuznání nároku oprávněné osoby, existuje pro tyto případy možnost finanční náhrady.
7. Stěžovatelka má za to, že řízení podle části páté občanského soudního řádu bylo vedeno pro určení vlastnického práva, nikoli pro určení účastníka jako oprávněné osoby. Obvodní soud vycházel z §135 odst. 2 občanského soudního řádu, který si vyložil tak, že vychází i z odůvodnění rozhodnutí správního úřadu. Krajský soud tento postup posvětil s tím, že odůvodnění je závazné. To však odporuje zásadám právního státu. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 633/09, týkající se práva domáhat se svého nároku u soudu.
8. Stěžovatelka se odvolává též na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, podle kterého je nárok na náhradu za nevydané nemovitosti řádným restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí, znamená mj. určení zániku jeho vlastnického práva.
III.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
12. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Jádrem problému je procesní postup při uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě. Obecné soudy všech tří instancí dospěly shodně k závěru, že o nárocích dle zákona o půdě (na vydání pozemku, příp. na náhradní plnění v jakékoli formě) je oprávněn rozhodnout toliko pozemkový úřad, resp. následně soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Je to tedy výlučně správní úřad a soud, kdo zkoumá podmínky pro vydání či nevydání nemovitosti podle zákona o půdě, kdo rozhoduje, zda je uchazeč osobou oprávněnou a zda byly splněny i další zákonem předpokládané podmínky pro vydání nemovitosti. Případné negativní rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby, jestliže nemovitost nemůže být vydána pouze z důvodu její zastavěnosti, je případným titulem k uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku, event. nároku na finanční náhradu (v podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
13. O nároku stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce) rozhodl Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy dne 13. 9. 2001, jehož rozhodnutím bylo určeno, že právní předchůdce stěžovatelky není vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť nárok byl uplatněn po zákonem stanovené lhůtě. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu se právní předchůdce stěžovatelky bránil žalobou dle části páté občanského soudního řádu. Ve věci vydal Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodnutí, která byla opakovaně zrušena a vrácena k dalšímu řízení. Po smrti právního předchůdce stěžovatelky tato vstoupila do řízení. Řízení však bylo z jejího podnětu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 zastaveno. Právním důsledkem tohoto postupu bylo nabytí právní moci shora uvedeného rozhodnutí Pozemkového úřadu (i přes možnou nesprávnost) a nemožnost zvrátit výsledek tohoto rozhodnutí jiným způsobem. Stěžovatelka tak tímto postupem znemožnila možnou nápravu nesprávností rozhodnutí pozemkového úřadu, kterážto mohla být provedena pouze v řízení dle části páté občanského soudního řádu.
14. Domáhá-li se této nápravy (určení oprávněné osoby a zaplacení 7 182 000 Kč s příslušenstvím) prostřednictvím řízení dle části třetí občanského soudního řádu, lze přisvědčit názoru obecných soudů, že tímto procesním postupem stěžovatelka obchází úpravu uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Jak správně konstatoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz str. 6), zkoumání podmínek pro vydání či nevydání nemovitosti podle zákona o půdě je vyhrazeno toliko pozemkovému úřadu a jeho rozhodnutí vydanému ve smyslu §9 odst. 4 zákona o půdě a soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Pouze v těchto řízeních mohlo být rozhodováno o oprávněné osobě, jakož i splnění dalších podmínek pro vydání nemovitosti podle zákona o půdě.
15. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů, proč došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky, za ústavně konformní, nevybočující z mezí ústavnosti, řádně a přesvědčivě odůvodněné a nevykazující prvky interpretační nebo aplikační svévole, libovůle, překvapivosti, nepředvídatelnosti, či nepřípustného formalismu.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu