ECLI:CZ:US:2022:2.US.37.22.1
sp. zn. II. ÚS 37/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. K., 2) A. H., společně zastoupených J. Š., advokátem a 3) J. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2021 č. j. 30 Cdo 3397/2020-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019 č. j. 3 Co 363/2019-140, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2018 č. j. 12 C 14 /2017-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předcházející řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení všech výše nadepsaných rozhodnutí, kterými měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatelé podáním ze dne 31. 7. 2016 žádali u Ministerstva financí o náhradu škody (nemajetkové újmy) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu", která jim byla jednotlivými organizačními složkami zamítnuta. Posléze se žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 40 000 000 Kč. Újma jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany Městského soudu v Praze, Ministerstva zahraničních věcí, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství. Tato újma jim měla vzniknout na pracovní cestě v Libanonu jakožto přepadeným ze dne 16. 7. 2015. Ozbrojenci je v uzavřené dodávce převezli na neznámé místo a od té doby až do dne 1. 2. 2016 byli drženi celkem na pěti neznámých místech, pravděpodobně v Sýrii a Libanonu. Dne 1. 2. 2016 byli všichni unesení propuštěni na pustém místě v horách Anti Libanon, poté byli zadrženi libanonskými oficiálními orgány a definitivně propuštěni na svobodu dne 4. 2. 2016. Poškození jsou přesvědčeni, že samotný únos a následně i doba jejich věznění (přesahující 6 měsíců) je přímým důsledkem nesprávného úředního postupu více českých úřadů.
3. Konkrétní pochybení státu (nesprávný úřední postup) mělo dle stěžovatelů spočívat v následujícím: v téže době zadržení stěžovatelů byl v České republice zadržen A. F. a bylo vedeno řízení o přípustnosti jeho vydání do Spojených států amerických. Městský soud v Praze, potažmo Městské státní zastupitelství, se dopustilo nesprávného úředního postupu, když rozhodnutí o vydání F. do USA bylo úmyslným vydáním zjevně nesprávného rozhodnutí, jež vyvolalo u libanonské strany potřebu domoci se kýženého rozhodnutí českých úřadů únosem stěžovatelů. Ministerstvo zahraničních věcí a Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) se měli dopustit nesprávného úředního postupu tím, že přestože oba úřady měly informaci od zastupitelského úřadu v Libanonu (ÚZSI tuto informaci měl získat prostřednictvím Ministerstva vnitra), že se chystá odveta proti občanům ČR, a ačkoliv k tomu byl Úřad pro zahraniční styky a informace dle §9 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, povinen, o tomto Vojenské zpravodajství (VZ) neinformoval. Učinil-li by aktivní kroky, nedošlo by k únosu stěžovatelů. Stěžovatelé se dozvěděli, že jeden z vyjednávacích týmů při jednání v Libanonu cca v říjnu 2015 vznesl požadavek na úplatek ve výši 2 milionů USD za to, že pan F. bude do týdne propuštěn. Libanonská strana tento požadavek odmítla a požádala o výměnu vyjednávacího týmu. Tento trestný čin je dle stěžovatelů zcela jistě nesprávným úředním postupem, který zapříčinil velké prodloužení doby únosu stěžovatelů.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve zvolil pouze jednu složku, která bude za stát jednat vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti ohledně žalobního nároku vedou k určení příslušnosti několika různých organizačních složek státu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016 jí určil Ministerstvo financí, neboť tím nedošlo k upřednostnění jedné organizační složky na úkor druhé. Dospěl však k závěru, že tvrzení stěžovatelů zjevně nenaplňují i bez potřeby dokazování základní odpovědnostní podmínky tak, jak je zákon o odpovědnosti státu za škodu vyžaduje. Tvrzené porušení povinnosti Městským státním zastupitelstvím v Praze a Městským soudem v Praze spočívající v tom, že bylo úmyslně vydáno zjevně nesprávného rozhodnutí ve snaze vyhovět požadavku spojeneckého státu, nesplňuje definici nesprávného úředního postupu. Soud tak v průběhu vlastního řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze, ani Městského státního zastupitelství v Praze, neshledal ani nezákonné rozhodnutí a ke vzniku tvrzené škody dle soudu zcela chybí jakákoliv příčinná souvislost. K činnosti VZ a civilní rozvědky konstatoval, že zpravodajské služby nemají žádnou pravomoc vydávat akty aplikace práva či rozhodovat o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. K tvrzení o vyžádání úplatku pak soud konstatoval, že i kdyby bylo pravdivé, představovalo by zjevný exces při výkonu státní moci, za nějž by odpovídal škůdce sám, opět by nešlo o škodu způsobenou při výkonu státní moci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010). Soud prvního stupně tak žalobu rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 12 C 14/2017-64, zamítl.
5. Odvolací soud považoval právní závěry soudu prvního stupně o absenci nezákonného rozhodnutí za zcela správné a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu, čemuž podle něj odpovídalo i samotné odvolání stěžovatelů, kteří v něm již neargumentují nezákonným rozhodnutím ve věci rozhodnutí o přípustnosti vydání A. F. k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Pokud Městský soud v Praze v extradiční věci A. F. pravomocně rozhodl svým usnesení ze dne 22. 9. 2015 pod sp. zn. Nt 408/2014 v souladu s §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických, nelze v dané věci konstruovat existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 a násl. zákona o odpovědnosti státu za škodu. Na tom nemění ničeho ani následující rozhodnutí ministra spravedlnosti o nepovolení vydání A. F. k trestnímu stíhání učiněné v souladu s §399 trestního řádu. Odvolací soud uzavřel, že posouzení relevantních příčin, bez nichž by tvrzená nemajetková újma vzešlá z únosu žalobců v období od 16. 7. 2015 do 1. 2. 2016 nenastala, v posuzované věci vede k závěru, že touto hlavní a určující příčinou bylo právě a jen kriminální jednání únosců v Libanonu. Nikoliv tedy postup orgánů českého státu, ať již tento disponoval různými informacemi týkajícími se osoby A. F. nebo českého občana P. H. uneseného v Libyi a negociací s nimi spojenými. Ve zbytku se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci ze strany prvostupňového soudu a z výše uvedených důvodů odvolání stěžovatelů nevyhověl.
6. V podaném dovolání stěžovatelé konstatovali, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K jejich únosu mělo dojít činností a pochybením ÚZSI a VZ. Za újmu tímto způsobenou by měl odpovídat stát. Dle dovolatelů soudy žalobu zamítly proto, že činnost zpravodajských služeb nemůže být "nesprávným úředním postupem" a žalobě by tak nemohlo být vyhověno i kdyby se prokázalo, že únos byl přímým důsledkem činnosti těchto zpravodajských služeb. Tento závěr považovali stěžovatelé za absurdní. Podle Nejvyššího soudu však na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby založil na závěru, že ani jedno z předestřených rozhodnutí (extradiční usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. Nt 408/2014 a navazující) nelze považovat za nezákonné. Soud se dále zabýval i otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenými nesprávnými postupy soudů, státních zastupitelství a zpravodajských služeb a újmou dovolatelů a uzavřel, že pokud rozhodující skutečností pro potenciální vznik nemajetkové újmy na straně žalobců bylo kriminální jednání únosců v Libanonu, nemůže být v projednávané věci založena příčinná souvislost. Při absenci této kumulativní podmínky zakládající případnou odpovědnost státu je pak dle odvolacího soudu zcela správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby. Tento závěr dovolatelé ve svém podání nenapadli. Odvolací soud se pak výslovně "nad rámec těchto pro posouzení věci určujících úvah" zabýval i dovolateli vymezenou otázkou odpovědnosti státu za újmu způsobenou činností zpravodajských služeb, avšak Nejvyšší soud zdůraznil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý.
II. Ústavní stížnost
7. Stěžovatelé ve své stručné ústavní stížnosti namítají, že zpravodajské služby, tedy ÚZSI a Vojenské zpravodajství (VZ) svým nesprávným úředním postupem zapříčinily únos stěžovatelů v Libanonu a tím i jejich újmu. K výše uvedenému tvrzení stěžovatelé navrhli provedení důkazů, obecné soudy ale provádění těchto důkazů odmítly, neb podle jejich názoru za nesprávný postup zpravodajských služeb stát nenese odpovědnost. Stěžovatelé důrazně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že žádné z rozhodnutí obecných soudů v kauze F. nelze považovat za nezákonné. Mezi pochybením ÚZSI a VZ a samotným únosem existuje nezpochybnitelný kauzální nexus. Jakkoliv obecné soudy tvrdí, že k únosu stěžovatelů došlo kriminálním jednáním cizích osob, stěžovatelé tvrdí a chtějí prokázat, že k tomuto kriminálnímu jednání by nemohlo dojít, pokud by zpravodajské služby postupovaly v rámci zákona. Obecné soudy však zabránily tomu, aby stěžovatelé tato svá tvrzení prokázat mohli, čímž zabránili stěžovatelům v přístupu k soudu a tím i zhatily jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé jsou naprosto přesvědčeni, že zamítnutí jejich žaloby má politický podtext, že se jedná pouze o to, aby osoby politicky angažované navržené jako svědci nemohly být vyslechnuty. Stěžovatelé nepředjímají rozhodnutí obecných soudů, ale mají za to, že by jim měla být dána možnost svá tvrzení prokázat a obrací se tak k Ústavnímu soudu, jako k poslední možné možnosti dosáhnout spravedlnosti, přestože mají pochybnosti i o nezávislosti a nezaujatosti soudců Ústavního soudu. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhují zrušení všech rozhodnutí obecných soudů.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny. Stěžovatel 3) je současně advokátem, proto nemusí být zastoupen [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15].
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Podstatou pro stěžovatele nevyhovujícího rozhodnutí obecných soudů se stala skutečnost, že mezi stěžovateli tvrzeným nesprávným úředním postupem organizačních složek státu a tvrzenou újmou ve skutečnosti neexistuje příčinná souvislost. Ústavní soud se s tímto posouzením ztotožňuje.
12. Podle §3 zákona č. 153/1994 Sb., zákona o zpravodajských službách České republiky působí v České republice tyto zpravodajské služby: Bezpečnostní informační služba, jejíž příjmy a výdaje tvoří samostatnou kapitolu státního rozpočtu a která je kontrarozvědnou zpravodajskou službou s působností na území České republiky, dále Vojenské zpravodajství jako součást Ministerstva obrany, které působí jako rozvědná zpravodajská služba vně území republiky, ale své operace smí provádět i na území České republiky, a konečně Úřad pro zahraniční styky a informace.
13. Ústavní soud konstatuje, že z před obecnými soudy namítaného ustanovení §8 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, neplyne povinnost zpravodajských služeb informace v každém případě předat. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení je u těchto informací upravena možnost je neposkytnout, pokud by jejich poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný zpravodajskou službou. Neposkytnutí informace může plynout z povinnosti dané zpravodajské službě zvláštním zákonem, například povinnost chránit osoby jednající ve prospěch zpravodajské služby. Je zjevné, že stěžovateli namítané argumenty tak nemohly založit kauzální nexus mezi jednáním zpravodajských služeb, úředním postupem soudních orgánů a jejich únosem a zadržením neznámými ozbrojenci, přičemž právě to bylo podstatou rozhodnutí obecních soudů.
14. Ve shodě s obecnými soudy lze konstatovat, že na zákonnosti soudních rozhodnutí o vydání A. F. nic nemohlo zvrátit ani následné rozhodnutí ministra spravedlnosti, jehož rozhodnutí o nevydání do USA bylo samostatným oprávněním ministra, jež je výrazem politického rozměru jeho rozhodování o vydání do cizího státu a které lze považovat za projev státní suverenity [nález sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013 (N 160/70 SbNU 477)]. Ministr spravedlnosti v rámci řízení o vydání ani nepřezkoumává, ani nenahrazuje rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a jeho věcnou správností se nezabývá. Je sice oprávněn nepovolit vydání i v případě, kdy soud vyslovil jeho přípustnost, tato skutečnost však nezakládá důvod k tomu, aby bylo jeho rozhodování považováno za opravný prostředek proti rozhodnutím soudů. Smysl tohoto uvážení se totiž omezuje především na zohlednění politických aspektů vydání, které z povahy věci nemohou být předmětem soudního rozhodování. Výklad, který by naopak ministra spravedlnosti stavěl do role další instance v soudním řízení o přípustnosti vydání, by byl s ohledem na jeho postavení orgánu moci výkonné v rozporu s ústavně vymezenou dělbou moci.
15. Toliko nad rámec Ústavní soud konstatuje, že odnětí výkonných pravomocí zpravodajským službám je v našem státě zřejmě výsledkem zkušenosti s dobou před listopadem roku 1989. To, že příslušná česká legislativa nepřiznává zpravodajským službám výkonné pravomoci policejního typu, je v souladu také s doporučením Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1402 z roku 1999, kde Parlamentní shromáždění výslovně doporučuje, aby výkonné pravomoci nebyly zpravodajským službám přiznávány, protože to zvyšuje riziko zneužití zpravodajských služeb a zároveň i riziko porušení základních lidských práv a svobod občanů. Ostatně zpravodajské služby disponují výkonnými pravomocemi spíše v zemích s nedostatečně vyvinutým systémem demokracie [MICHÁLEK, L.; POKORNÝ, L.; STIERANKA, J.; MARKO, M. Zpravodajství a zpravodajské služby. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 75.]
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu