ECLI:CZ:US:2022:2.US.376.22.1
sp. zn. II. ÚS 376/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, sídlem Veletržní 926/10, Praha 7, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021 č. j. 47 T 12/2008-980 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021 sp. zn. 8 To 112/2021; za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 8 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je občanem Ruské federace (stěžovatel tento údaj rozporuje, pro přezkoumávané řízení to však není rozhodné). V roce 2011 byl pravomocně obecnými soudy odsouzen za trestný čin vraždy k 12ti letům vězení a dále k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Proti odsouzení i trestu se bránil mj. také ústavní stížností, ta byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 760/14 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Dne 27. 8. 2021 podal stěžovatel u Městského soudu v Praze žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, což odůvodnil zaprvé rozsahem a hloubkou rodinných vazeb, které má aktuálně v České republice, zadruhé dle něj výkonem části trestu již prokázal svou nápravu a nulovou bezpečnostní hrozbu vlastní osoby pro Českou republiku. Nalézací soud žádost stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Dovodil, že veškeré stěžovatelem tvrzené skutečnosti týkající se jeho rodinné situace již byly zvažovány při uložení trestu v původním řízení. Nesouhlasil ani s nápravou stěžovatele - ten totiž vzal zpět svou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu a je tedy zjevné, že k naplnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele nedošlo. Stížnost stěžovatele byla Vrchním soudem rovněž zamítnuta, v jádru odůvodnění napadeného usnesení v délce jednoho odstavce stížnostní soud pouze "pro osvěžení paměti odsouzeného" zopakoval příslušnou pasáž z odsuzujícího rozsudku z roku 2011 a dodal, že vyhoštění je trestem a je dobře, že jej stěžovatel důrazně pociťuje.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s rozhodnutími nalézacího a stížnostního soudu nesouhlasí. Zdůrazňuje, že obecné soudy při posuzování jeho žádosti vycházely pouze ze stavu v době rozhodování ve věci samé a vůbec se nezabývaly jeho současnou situací. Přitom má vazby na řadu rodinných příslušníků včetně dětí, kteří mají v České republice trvalý pobyt či jsou dokonce českými občany a během výkonu trestu se s nimi stýkal. Zamítnutím žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění dojde k tomu, že jeho v České republice zcela integrovaní členové rodiny budou nuceni tento stát opustit, aniž by byli za trestnou činnost stěžovatele jakkoliv odpovědní. Stěžovatel kritizuje, že zejména stížnostní soud se vůbec nezabýval jeho námitkami a odůvodnění obou usnesení považuje za zcela nedostatečné. Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, která zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakémkoliv soudním rozhodování. V neposlední řadě jsou napadená rozhodnutí v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3628/18. Ačkoliv ten nařizuje obecným soudům přezkoumávat, zda se pachatel s uloženým trestem vyhoštění na neurčito napravil. Nalézací soud nápravu stěžovatele odmítl pouze s odkazem na zpětvzetí jeho žádosti o podmíněné propuštění a stížností soud se danou skutečností vůbec nezabýval.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Ústavní soud se trestem vyhoštění na neurčito již několikrát zabýval. Ve zkratce došel k závěru, že sám o sobě není tento druh trestu protiústavní, při jeho uložení se nicméně musí zvažovat naplnění několika kritérií z hlediska proporcionality a subsidiarity trestní represe (např. nález ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12). Přestože ústavní stížnost samotné uložení trestu v podstatě nezpochybňuje, je důležité pro kontext celé věci zdůraznit situaci stěžovatele. Ten se zaprvé dopustil pravděpodobně nejzávažnějšího trestného činu, který český právní řád zná. Zadruhé po spáchání vraždy uprchl do Arménie a tak se několik let skrýval, těžko tak mohl v době původního rozsudku tvrdit jakoukoliv úzkou vazbu na Českou republiku. Aniž by měl Ústavní soud ambici (a pravomoc) přezkoumávat původní rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, dokáže si těžko představit skutkové okolnosti, které by přesvědčivěji ospravedlňovaly uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
10. První námitka stěžovatele směřuje proti nezohlednění jeho rodinných vazeb v České republice, které dle něj nastaly po vyhlášení rozsudku ve věci samé a měly by tak v souladu s §350h odst. 4 trestního řádu vést k upuštění od výkonu trestu vyhoštění (srov. též překážky uložení daného trestu v §80 odst. 3 trestního řádu). Nalézací soud se touto otázkou zabýval v bodě 7 napadeného usnesení a zdůraznil, že veškeré stěžovatelem poukazované rodinné vazby již byly zvažovány v původním řízení a nejedná se o nové skutečnosti. Je pravdou, že všichni blízcí rodinní příslušníci stěžovatele se narodili před jeho odsouzením (nejmladší dcera v roce XX), synovec stěžovatele se sice narodil v roce XX, ten se ale jako osoba blízká standardně nekvalifikuje. České občanství má z blízkých příbuzných pouze zletilá dcera stěžovatele, z dostupných informací není nicméně zřejmé, jestli občanství získala až po odsouzení stěžovatele (Ústavní soud přitom nepředvídá, jaký by měla dopad případná pozitivní odpověď).
11. Nalézací soud argumentoval, že manželka a děti stěžovatele s ním pobývaly při jeho útěku v Arménii, proto nejsou na Českou republiku nijak významně fixovány a děti by mohly studovat po vycestování též v jiné zemi. Stěžovatel dané tvrzení označuje za fabulaci (nečiní tak v ústavní stížnosti, ale ve stížnosti proti rozhodnutí nalézacího soudu, kterou k ústavní stížnosti přiložil), podle něj děti po dobu jeho útěku do Arménie pobývaly v České republice a jsou do zdejší společnosti plně integrovány. Daný rozpor v tvrzeních nemá Ústavní soud důvod řešit, konstatuje pouze, že verze stěžovatele pro něj ve výsledku vyznívá možná ještě nepříznivěji. Pokud totiž stěžovatel v minulosti ponechal své děti několik let samotné v České republice a sám uprchl do zahraničí, je otázkou, proč by zde tyto děti nemohly pobývat po jeho vyhoštění pouze s matkou i nyní, zvláště když jsou o deset roků starší, a tedy logicky na rodičích (otci) nezávislejší. Skutečnost, že české orgány umožnily v době výkonu trestu odsouzenému cizinci kontakt s rodinnými příslušníky usazenými v České republice, dle Ústavního soudu ještě bez dalšího neznamená, že z důvodu rozvoje rodinných vazeb musí být vůči této osobě po propuštění automaticky upuštěno od trestu vyhoštění. Ústavní soud nicméně souhlasí se stěžovatelem, že své úvahy v tomto směru předestřel nalézací soud dosti zkratkovitě, tím spíše to pak platí o usnesení vrchního soudu, který na podrobné argumenty stěžovatele ve stížnosti týkající se změn v jeho rodinných vazbách nereagoval vůbec.
12. Druhá námitka stěžovatele vychází z nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18. Ten se detailně zabýval okolnostmi možného přezkumu upuštění od trestu vyhoštění na dobu neurčitou a dovodil, že ústavněprávně konformní výklad §350h odst. 4 trestního řádu vykládá pojem skutečnosti, pro niž nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a která nastala po vyhlášení rozsudku tak, že ji může představovat i zjištění, že pachatel se napravil, nadále nepředstavuje jeho pobyt na území České republiky bezpečnostní hrozbu, neohrožuje suverenitu České republiky ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a i represivní účel trestu již byl dosažen. Stěžovatel je přesvědčen, že všechna uvedená kritéria naplňuje a obecné soudy proto měly od trestu vyhoštění upustit.
13. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že východiska citovaného nálezu jsou pro jeho případ relevantní a obecné soudy byly povinny naplnění daných kritérií přezkoumat. Nutno zároveň uznat, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích tohoto úkolu zhostily nedostatečně. Nalézací soud "nápravu odsouzeného" vyloučil s odkazem na stěžovatelovo zpětvzetí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu. To je ovšem dle Ústavního soudu nepřípadný argument. Krok stěžovatele byl s velkou pravděpodobností zapříčiněn jeho obavou z okamžitého vyhoštění v případě, že by jej soud propustil. Stěží jej lze chápat jako automatický důkaz o nenapravení odsouzeného či nenaplnění účelu trestu. Jinak vyjádřeno, příčinná souvislost stěžovatelova postupu je přesně opačná, než vyvozuje nalézací soud - žádost o podmíněné propuštění stáhl stěžovatel kvůli nevyřešení otázky vyhoštění, nikoliv že by zpětvzetí žádosti mělo být pojímáno jako důvod pro neupuštění od trestu vyhoštění. Vrchní soud se rozměrem možné nápravy stěžovatele nezabýval vůbec.
14. Na druhou stranu Ústavní soud nepřehlédl, že situace stěžovatele je v mnoha ohledech zásadně odlišná od případu, který byl přezkoumáván v nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18. Ve věci šlo o pachatele méně závažného trestného činu s uloženým nižším trestem odnětí svobody (2 roky), za který byl navíc odsouzen před více než 20 lety. Trest vyhoštění tedy odsouzený po dlouhou dobu vykonával (žil na Ukrajině) a vzhledem k časovému odstupu měl samozřejmě též příležitost předložit velmi rozsáhlý soubor argumentů osvědčujících naplnění Ústavním soudem vymezených kritérií pro upuštění od trestu vyhoštění na neurčito. Ústavní soud nicméně ani za těchto podmínek nepředjímal, jak mají obecné soudy v předmětném případě o žádosti odsouzeného o případném upuštění od vyhoštění na dobu neurčitou rozhodnout, neboť takové rozhodnutí podle něj náleží do pravomoci právě obecných soudů, samozřejmě při naplnění všech ústavněprávních předpokladů, jako je například přesvědčivost odůvodnění (srov. body 64-67 citovaného nálezu).
15. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze zejména v části posuzující naplnění kritérií vycházejících z nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18 nereagovalo dostatečně na argumentaci stěžovatele; usnesení Vrchního soudu v Praze se pak s námitkami stěžovatele obsaženými ve stížnosti nevypořádalo fakticky vůbec. Ústavní soud proto zvažoval i zrušení napadených rozhodnutí, neučinil tak ale nakonec ze dvou důvodů. Zaprvé stěžovateli není procesně uzavřena cesta k novému posouzení žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, přičemž obecné soudy by při rozhodování o další žádosti měly postupovat v intencích na judikatuře zdejšího soudu založených tezích tohoto usnesení. Zadruhé je stěžovatelova situace natolik specifická, že na základě jím podaných informací v ústavní stížnosti není Ústavní soud přesvědčen o neobhajitelnosti samotného výsledku přezkoumávaného řízení, tj. že od výkonu trestu vyhoštění upuštěno nebylo. Jak již ale bylo výše zdůrazněno, Ústavní soud tím nijak nepředjímá (ne)úspěch nové žádosti, rozhodne-li se ji stěžovatel znovu podat - její důkladné posouzení a případné přesvědčivé vyvrácení jednotlivých bodů argumentace stěžovatele náleží výhradně do pravomoci obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu