ECLI:CZ:US:2022:2.US.386.22.1
sp. zn. II. ÚS 386/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. D. B., zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č.j. 25 Co 327/2021-642, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) V. D. B. a 2) nezl. E. D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 5. 2021, č.j. 41 P 42/2019-597, byla nezletilá svěřena pro dobu do i po rozvodu manželství do péče stěžovatelky (výrok I.). Otci (první vedlejší účastník) byla uložena povinnost s účinností od 1. 1. 2020 přispívat na výživu nezletilé částkou 20 000 Kč měsíčně splatnou k rukám stěžovatelky a s účinností od 1. 4. 2020 splatnou v částce 16 000 Kč k rukám stěžovatelky a v částce 4 000 Kč na spořicí účet nezletilé, který je otec povinen založit (výrok II.). Dluh na výživném za období od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021 obvodní soud vyčíslil na 158 000 Kč, které otci uložil uhradit v částce 102 000 Kč k rukám stěžovatelky a v částce 56 000 Kč na spořicí účet nezletilé do 31. 7. 2021 (výrok III.). Výrokem IV. a V. obvodní soud upravil kromě prázdninového styku otce s nezletilou také jejich běžný styk, a to tak, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat každý sudý týden od pátku od 15 hodin do pondělí 8 hodin a v každém lichém týdnu od středy 16 hodin do pátku 8 hodin. Obvodní soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání otce rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č.j. 25 Co 327/2021-642, rozsudek obvodního soudu ve výroku o výživném změnil tak, že otec je s účinností od 1. 1. 2020 povinen platit na výživu nezletilé částku 10 000 Kč k rukám stěžovatelky s tím, že tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok I.). Ve výroku o dluhu na výživném rozsudek obvodního soudu změnil tak, že otci dluh na výživném za období od 1. 1. 2020 do 30. 11. 2021 nevznikl (výrok II.). Výrokem III. pak městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
3. Napadeným rozsudkem městského soudu podle stěžovatelky došlo k zásahu do práv zaručených čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
4. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že snížil výživné na nezletilou z částky 20 000 Kč měsíčně na částku 10 000 Kč měsíčně, a to aniž by tuto zásadní změnu dostatečně zdůvodnil. Opomenul přitom, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů a toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte a nelze tedy vycházet pouze z běžných potřeb nezletilé. Zákonem stanovená fiktivní výše příjmů povinného rodiče je dle stěžovatelky navíc v daném případě nižší, než skutečné příjmy otce, který ovládá několik společností a je zcela na něm, jak vysoké příjmy si z těchto společností zajistí.
III.
5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
7. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného a jeho výše Ústavní soud obecně zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
8. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se řádně věnoval majetkovým poměrům obou rodičů i nákladům na potřeby nezletilé a učiněné závěry také dostatečně zdůvodnil. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že nevycházel z otcem uváděného příjmu, ale jelikož tvrzení otce při existenci nesouladu mezi účetním a skutečným stavem vyhodnotil jako nepřehledná a nevěrohodná (podrobně viz rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu), shodně s obvodním soudem aplikoval §916 občanského zákoníku a jeho průměrný měsíční příjem určil coby pětadvacetinásobek částky životního minima (vycházel tedy z fiktivního příjmu 96 500 Kč měsíčně). Pokud pak výši výživného stanovil právě na částku 10 000 Kč, je z rozhodnutí současně patrné, že přihlížel k celkovým reálným nákladům na potřeby nezletilé (které byly i při zohlednění výdajů za četnou zájmovou činnost nižší a došlo tak i k dalšímu zohlednění vyšší životní úrovně otce), jakož i k širšímu rozsahu styku otce s nezletilou a k dalším platbám, kterými na náklady dcery přispíval. Městský soud pak vhodně poukázal také na neudržitelnost tvrzení stěžovatelky ohledně měsíčních nákladů na stravu nezletilé (8 000 Kč a školní obědy), jakož i na to, že vzhledem k věku nezletilé, množství odpoledních zájmových aktivit a možnosti navštěvovat školní družinu, již stěžovatelka nemá objektivní důvod, který by jí bránil pracovat na plný úvazek.
9. K závěru, že by stanovené výživné bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z právní úpravy, tedy v posuzované věci dospět nelze. Jelikož rozhodnutí městského soudu Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné, jeho další přehodnocování mu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
10. Protože nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování a přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu