ECLI:CZ:US:2022:2.US.390.22.1
sp. zn. II. ÚS 390/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti Radima Jaroše, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru zdravotnictví, Oddělení zdravotních služeb, ze dne 9. 12. 2021 č. j. MHMP 1999551/2021 sp. zn. S-MHMP 1230646/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá přezkumu rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, jímž mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soudnictví je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy protiústavnost nejde napravit jiným způsobem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který má subsidiární povahu. Ochrana ústavnosti není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci a řízení před Ústavním soudem nastupuje teprve po (marném) vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, jež stěžovateli právní řád poskytuje, tj. v situaci, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny (či ochotny) tvrzený protiústavní stav napravit. Ústavní stížnost v tomto směru představuje až krajní prostředek k ochraně práva.
Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel ve správním řízení domáhal přezkumu lékařského posudku č. j. FNKV 6247/2021, ev. ozn. 202002082, na jehož základě nebylo stěžovateli uznáno jeho onemocnění COVID - 19 jako nemoc z povolání, podle kapitoly V, položky 1, seznamu nemocí z povolání, který je přílohou k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.
Z napadeného rozhodnutí se podává, že proti předmětnému rozhodnutí správního orgánu se nelze odvolat. To však ještě neznamená, že tím stěžovatel naplnil zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhá přezkumu správního rozhodnutí, nic mu nebrání v tom, aby v souladu se shora uvedenou zásadou využil ke své obraně nejprve těch procesních prostředků, jež se mu nabízejí v rámci soustavy obecných soudů. Z uvedeného důvodu je nutno na jeho ústavní stížnost nahlížet jako na návrh předčasný (shodně viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 3505/20).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj