ECLI:CZ:US:2022:2.US.433.22.1
sp. zn. II. ÚS 433/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného opatrovnicí H. M. a Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 27 Cdo 918/2021-256, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020 č. j. 4 Co 184/2019-199 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009 č. j. 53 Co 95/2009-374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Žalobou pro zmatečnost podanou prostřednictvím jeho tehdejšího opatrovníka se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009 č. j. 53 Co 95/2009-374 z toho důvodu, že mu prý byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018 č. j. 53 Co 95/2009-141 bylo řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelem spojeno ke společnému řízení s řízením vedeným o žalobě pro zmatečnost podané dalšími (žalovanými) osobami. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018 č. j. 53 Co 95/2009-151 bylo rozhodnuto tak, že žaloby pro zmatečnost byly zamítnuty. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 12. 8. 2020 č. j. 4 Co 184/2019-199 rozhodl o odvolání žalovaných a stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018 č. j. 53Co 95/2009-151, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 27 Cdo 918/2021-256 odmítl také dovolání v dané věci.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily jeho situaci a věc posoudily nesprávně. Vrchní soud v Praze došel k závěru, že žaloby pro zmatečnost byly podány opožděně a zároveň nejsou důvodné, neboť uplatněný důvod zmatečnosti, a to odnětí možnosti jednat před soudem s odkazem na dikci §229 odst. 3 občanského soudního řádu nebyl prokázán. Dále mělo být soudy zjištěno, že stěžovatel nebyl účastníkem nalézacího řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 a ani před Městským soudem v Praze (v řízení původním), a tedy nemůže být ani účastníkem řízení o žalobě pro zmatečnost. Nejvyšší soud tuto verzi, podle stěžovatele nesprávně, potvrdil. Stěžovatel však má za to, že byl aktivně legitimován k podání žaloby pro zmatečnost ve smyslu ust. §229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť se jedná o jeho jedinou možnost, jak se bránit nezákonnému rozhodnutí v řízení, kde byl prý opomenut jako účastník řízení.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny Ústavní soud v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přitom řádně a srozumitelně odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2021 č. j. 27 Cdo 918/2021-256 odmítl dovolání stěžovatele jako nedůvodné, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a občanského soudního řádu a nebylo přípustné ani podle §237 občanského soudního řádu. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že odnětí možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ust. §229 odst. 3 občanského soudního řádu se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům a podobně. O zmatečnost ve smyslu ust. §229 odst. 3 občanského soudního řádu jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Nejvyšší soud se zřetelem ke zkoumané věci nadto doplnil, že ani samotná žaloba pro zmatečnost (i kdyby měla oporu v zákoně), by nemohla zvrátit výsledek původního řízení, o což stěžovatel zejména usiloval. Na těchto právních závěrech není nic neústavního a Ústavnímu soudu proto ani nepřísluší hlubší ingerence do dané věci.
4. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu