ECLI:CZ:US:2022:2.US.458.22.1
sp. zn. II. ÚS 458/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Zámecké nám. 42, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě 15. října 2021, č. j. 13 Co 246/2021-505, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 18. února 2020 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv, konkrétně do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva na ochranu rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práv dle zaručených čl. 3, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl účastníkem řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti, o úpravě styku a o neshodě rodičů o významných věcech v rámci rodičovské odpovědnosti ve vztahu k jeho dvěma nezletilým dětem (dceři L. a synovi O.). Řízení bylo zahájeno v červenci 2019 na návrh matky dětí, která se mimo jiné domáhala, aby jí byly soudem svěřeny do péče a aby bylo stěžovateli soudem stanoveno výživné, a to poté, co odešla spolu s dětmi ze společné domácnosti, kterou doposud vedla se stěžovatelem. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil a domáhal se mimo jiné svěření děti do jeho péče. Okresní soud ve Frýdku- Místku (dále jen "soud prvního stupně") provedl dokazování a rozhodl rozsudkem č. j. 0 Nc 9431/2019-428 ze dne 9. března 2021 tak, že děti svěřil do péče stěžovatele, matce stanovil výživné, určil místo bydliště dětí a školské a předškolní zařízení, která mají děti navštěvovat, zastavil řízení o úpravě styku stěžovatele s dětmi, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení a uložil jim povinnost k náhradě nákladů státu. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") po doplnění dokazování tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil následovně: děti svěřil do péče matky, stěžovateli stanovil výživné, zamítl jeho návrhy na určení místa bydliště dětí a určení školského a předškolního řízení, které by měly děti navštěvovat; ohledně řízení o úpravě styku stěžovatele s dětmi rozhodl tak, že se nezastavuje a rozhodl o nákladech řízení v obou stupních.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv a ve stížnosti odkazuje i na některé závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 29. září 2020 sp. zn. III. ÚS 1625/20 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu řízení o věci samé zamítnut jeho návrh na vydání předběžné opatření (jež bylo soudem prvního stupně nejprve vydáno). Věcně stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že mu odvolací soud neústavně odepřel svěření dětí do péče a tím nezajistil a neochránil jejich nejlepší zájmy. V nikoli zanedbatelném rozsahu je ústavní stížnost v podstatě skutkovou polemikou se závěry odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí má vycházet z chybně zjištěného skutkového stavu, když závěry odvolacího soudu neobstojí v kontextu znaleckého posudku, který byl ve věci ohledně psychického stavu a vývoje dětí vypracován. Po právní stránce považuje stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu za "extrémně rozporné" s ustálenou rozhodovací praxí soudů a vůči stěžovateli za "jednoznačně nespravedlivé". Ze stížnosti se hlavně podává, že se stěžovatel nemůže smířit se způsobem, kterým se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyrovnal s faktem, že to byla matka dětí, která jednostranně a bez předchozí dohody se stěžovatelem opustila i s dětmi místo bydliště založené jejich poslední dohodou (ve F.) a odstěhovala se s dětmi nejprve do obce R. a poté do H. (kde bydlí její rodiče a kde má určité zázemí). Odvolací soud měl dle stěžovatele napadeným rozhodnutím toto protiprávní jednání matky nedovoleně aprobovat a nevyvodit z něj adekvátní důsledky. Vůči samotné výši výživného stěžovatel žádnou ústavněprávní argumentaci nepředkládá a ani jinak proti němu nebrojí.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Z formulace petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu (tj. ve všech výrocích), což při kasační povaze části rozsudku odvolacího soudu vyvolává potřebu bližšího rozboru podmínek přijatelnosti podané ústavní stížnosti, resp. jejích částí.
6. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části týkající zastavení řízení o styku stěžovatele s dětmi změnil tak, že se řízení nezastavuje, a tudíž řízení o této otázce nadále pokračuje (viz také body 35 a 36 napadeného rozsudku), je v tomto rozsahu ústavní stížnost v daném stádiu nepřípustná z důvodu předčasnosti, jelikož není splněna podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Kasačním výrokem totiž řízení o dané otázce nekončí a věc se vrací k dalšímu projednání soudu prvního stupně a není proto ještě možno posoudit, zda bylo zasaženo do základního práva či svobody účastníka řízení (nelze zjistit, jakým způsobem se kasační výrok promítne do konečného rozhodnutí ve věci samé). Vzhledem k subsidiaritě ústavní stížnosti, která má být zásadně až posledním prostředkem pro ochranu základních práv a svobod, by tak zásah Ústavního soudu nebyl nyní namístě. Ve zbytku je ústavní stížnost procesně přípustná.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
9. V projednávané věci Ústavní soud považuje napadené rozhodnutí za kvalitně zpracované, řádně a srozumitelně odůvodněné. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné, zejm. co do objasnění zájmů obou nezletilých dětí, ale i poměrů stěžovatele a matky nezletilých dětí. Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování. Ústavní soud dal mnohokráte ve svých rozhodnutích najevo, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a důvodem pro jeho výjimečný zásah může v tomto směru být pouze stav, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a rozhodnutí je proto hrubě nespravedlivé a věcně neudržitelné [k tomu srov. např. nálezy ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. Jinými slovy řečeno - Ústavní soud není v postavení další skutkové instance. Ústavní soud konfrontoval stěžovatelovy námitky obsažené ve stížnosti s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že z napadeného rozhodnutí se žádné protiústavní pochybení při zjišťování skutkového stavu (při doplnění dokazování) a hodnocením důkazů odvolacím soudem nepodává. Ve věci není patrný žádný, natož zjevný, faktický omyl či logický exces. Ústavní soud nemá odvolacímu soudu cokoli zásadního vytknout ani po právní stránce. Stěžovatel sice tvrdí, že napadené rozhodnutí je v extrémním nesouladu s ustálenou rozhodovací praxí, ale vůči konkrétním případům takové ustálené rozhodovací praxe se ve stížnosti nevymezuje. Ostatně jak již Ústavní soud mnohokráte judikoval, srovnatelnost věcí v oblasti péče o nezletilé je pro jejich rozmanitost ve skutkových okolnostech a nuance v rodinných či vztahových souvislostech často velmi omezená a při posuzování použitelnosti v nich obsažených závěrů nelze postupovat mechanicky. K argumentaci stěžovatele ohledně jednání matky, kdy tato bez dohody s ním zásadně změnila místo bydliště obou nezletilých dětí (přestěhováním do místa vzdáleného od Frýdku-Místku o téměř 200 km), Ústavní soud konstatuje, že ačkoli nemůže být pochyb o závadnosti takového jednání, je dané řízení předně určeno ochraně nezletilých dětí a klíčovým hlediskem pro soudní rozhodování tak zůstává stále jejich nejlepší zájem, který má jednoznačnou prioritu před jinými hodnotami. Ostatně i odvolací soud si tohoto byl dobře vědom a v napadeném rozsudku se s tímto aspektem věci dle názoru Ústavního soudu rozumně vyrovnal (viz zejm. body 26 a 27 napadeného rozsudku). Dospěl-li odvolací soud s objektivně obhajitelným odůvodněním k závěru, že je aktuálně v nejlepším zájmu dětí, aby o ně i nadále pečovala matka, ale aby zároveň měly s otcem široký styk (viz zejm. body 29 až 32 napadeného rozsudku), nemá k tomuto závěru Ústavní soud z pohledu ochrany ústavnosti cokoli dodat. Navíc vzhledem k tomu, že řízení o styku dětí se stěžovatelem nadále pokračuje, nelze si v tuto chvíli dle názoru Ústavního soudu ani dosti dobře učinit ucelený závěr o tom, jak obecné soudy parametry trávení společného času a rodičovského působení mezi stěžovatelem a dětmi reálně nastaví (což v poměrech projednávané věci poněkud oslabuje možnost z ústavněprávního hlediska kategoricky přehodnocovat samotný výrok o svěření nezletilých dětí do péče). Napadené rozhodnutí se úvahám Ústavního soudu vysloveným ve výše zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1625/20 neprotiví - odvolací soud okolnosti týkající se opuštění bydliště matkou posoudil a zohlednil (byť se tak nestalo ke spokojenosti stěžovatele).
10. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zčásti nepřípustná a ve zbytku jako zjevně neopodstatněná, přičemž Ústavní soud s účastníky řízení nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníka pro nezletilé děti, byť tyto formálně vzato byly vedlejšími účastníky řízení o návrhu stěžovatele.
11. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti výroku o nezastavení řízení o styku stěžovatele s nezletilými dětmi je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu předčasnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku je zjevné, že se odvolací soud projednávanou věcí řádně zabýval a posoudil potřebná specifika případu. Ústavní soud v dané věci neshledal žádný interpretační exces, který by byl výrazem svévole bez smysluplného právního odůvodnění. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu