ECLI:CZ:US:2022:2.US.465.22.1
sp. zn. II. ÚS 465/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Bukvaldové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, 698 01 Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 33 Cdo 3756/2020-350, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020 č. j. 38 Co 115/2019-311 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2019 č. j. 13 C 366/2016-270, za vedlejšího účastenství Pavla Klímy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka (žalobkyně) uzavřela v pozici budoucí kupující s vedlejším účastníkem (žalovaným) v pozici budoucího prodávajícího smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Předmětem této smlouvy byl převod blíže určených nemovitostí v katastrálním území Moravský Písek, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj. Na základě této smlouvy uhradila stěžovatelka prodávajícímu zálohu na kupní cenu ve výši 100 000 Kč a následně jej vyzvala k uzavření kupní smlouvy s náležitostmi, které obsahovala kupní smlouva obsažená v příloze č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí.
Prodávající odmítl kupní smlouvu uzavřít a domáhal se změny textu kupní smlouvy, neboť nechtěl prohlásit, že nemovitosti, které jsou předmětem prodeje, jsou řádně zkolaudovány. Vzhledem k tomu, že se účastníci na uzavření kupní smlouvy nedohodli, odstoupila stěžovatelka od smlouvy o smlouvě budoucí, a to z důvodu uvedeného v čl. V., odst. 7 písm. d), tj. z důvodu, že některé z prohlášení učiněných budoucím prodávajícím v čl. IV. odst. 1 smlouvy o smlouvě budoucí nebylo úplné nebo pravdivé (v dotčeném ustanovení budoucí prodávající prohlásil, že předmět koupě není zatížen žádným zástavním ani jiným věcným právem, předmět koupě nemá žádné právní vady a není zatížen jinými právy ve prospěch třetích osob). Stěžovatelka přitom spatřovala právní vadu předmětu prodeje právě v tom, že předmět prodeje nebyl řádně zkolaudován.
Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Hodoníně domáhala na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, přičemž 100 000 Kč mělo být přiznáno stěžovatelce z titulu smluvní pokuty a 100 000 Kč z titulu vrácení zaplacené zálohy. Stěžovatelka ve svém návrhu vycházela z toho, že v situaci, kdy nebyly ze strany prodávajícího předloženy doklady osvědčující jejich kolaudaci, měla nemovitost právní vady, což považovala za důvod pro odstoupení od smlouvy. Okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Důvodem byla především skutečnost, že nalézací soud nepovažoval stěžovatelkou vytýkané vady nemovitosti za vady právní. K podanému odvolání Krajský soud v Brně rozsudek soudu první stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že prodávající podpisem smlouvy o smlouvě budoucí a návrhu kupní smlouvy vědomě prohlásil, že bylo k užívání předmětu koupě vydáno příslušným stavebním úřadem kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci. Toto prohlášení se však nezakládalo na pravdě. Stěžovatelka namítla, že v situaci, do níž se jednáním prodávajícího dostala, neměla jinou možnost, než od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit. Obecné soudy uznaly nárok žalovaného na smluvní pokutu, i když stěžovatelka neporušila žádnou povinnost vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož nezkolaudované přístavby a stavební úpravy rodinného domu nejsou právní vadou, považuje stěžovatelka za rozporný s judikaturou dovolacího soudu. Ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítla, že jak dovolací důvod, tak i přípustnost dovolání ve svém návrhu řádně vymezila. Nesouhlasí s tím, že by nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla celou řadu námitek, přičemž za ústřední argumentační linii lze považovat výklad pojmu "právní vady". Zatímco stěžovatelka interpretuje tento pojem v širším slova smyslu, tzn., že do pojmu právních vad zahrnuje i vady spočívající v nedodržení povinností stanovených veřejnoprávními předpisy, obecné soudy se přidržely ustanovení §1920 o. z., podle něhož má předmět plnění právní vady, pokud k němu uplatňuje právo třetí osoba, ledaže o takovém omezení nabyvatel věděl nebo musel vědět. Podle Ústavního soudu jde o typický výklad podústavního práva a je tak především na obecných soudech, aby uvážily rozsah a obsah pojmu použitého mezi smluvními stranami. Byť jsou závěry obecných soudů pro stěžovatelku nepříznivé, nemá Ústavní soud za to, že by obecné soudy svým výkladem zasáhly do základních práv a svobod stěžovatelky. A to zvláště za situace, kdy je v občanském zákoníku definice pojmu právních vad.
Ze zevrubného odůvodnění nalézacího soudu se podává, že tento se zabýval i tím, zda žalobkyní vytýkané vady mohou představovat tzv. podstatné porušení smlouvy. V souvislosti s uvedeným pak dospěl soud k závěru, že vytýkané vady nejsou natolik zásadní, aby znemožňovaly užívání vlastnického práva v celém jeho rozsahu. Není důvod, aby předmětem převodu nemohly být i takové nemovitosti, které nesplňují požadavky, jež jsou na ně kladeny veřejnoprávními předpisy. Účastníkům smlouvy nic nebrání v tom, aby předmětem převodu učinili i objekt ve velmi špatném technickém stavu, tzv. ruinu. Ve své podstatě se vždy jedná o dohodu mezi smluvními stranami o tom, v jakém stavu a za jakou cenu k převodu nemovitosti dojde.
Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nevypořádal řádně s přípustností jejího dovolání, lze ji odkázat str. 4 napadeného usnesení, kde Nejvyšší soud poukázal v souvislosti s tvrzením stěžovatelky o odchýlení se obecných soudů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu na skutečnost, že stěžovatelkou uváděná rozhodnutí dopadají na případy skutkově odlišné. Z toho důvodu pak nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání. Posouzení přípustnosti dovolání je pak věcí Nejvyššího soudu, nikoli soudu Ústavního.
Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů nevykazují ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu