ECLI:CZ:US:2022:2.US.49.22.1
sp. zn. II. ÚS 49/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Stanislava Zezulky a Stanislavy Gregůrkové, společně právně zastoupených JUDr. Radkem Foralem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2021, č. j. 22 Cdo 94/2021-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelé se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně domáhali, aby byla žalované Janě Obdržálkové uložena povinnost odstranit na vlastní náklady oplechování štítu jejího domu, jelikož přesahuje na pozemek ve vlastnictví stěžovatelů, a to v šíři 25 cm po celé délce východního štítu domu, a dále odstranit část okapu a svodu dešťové vody rovněž přesahujícího v délce 25 cm na pozemek ve vlastnictví stěžovatelů. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 28 C 37/2015-173, žalobu zamítl. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, kterým Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 59 Cdo 174/2020-213, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I, IV a V, ve výroku II změnil výši náhrady mezi stěžovatelkou (žalobkyní b) a žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Stěžovatelé se proti rozhodnutí krajského soudu bránili dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 20. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 94/2021-239, odmítl. Ve svém rozhodnutí uvedl, že otázka předložená dovolateli, totiž zda v případě, kdy část stavby neoprávněně zasahuje do prostoru nad cizím pozemkem, může být aplikován §1023 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nezakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v napadeném usnesení obšírně a srozumitelně vysvětluje, že z relevantní judikatury i odborné literatury vyplývá, že právě v těchto případech, tj. v případě neoprávněných staveb je aplikace §1023 odst. 1 občanského zákoníku možná. Na základě toho shledal, že obě rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou plně v souladu s dosavadní praxí Nejvyššího soudu. Námitkami dovolatelů ohledně stavební dokumentace se dovolací soud nezabýval, neboť je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat.
4. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu a namítají, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Stěžovatelé především namítají, že od nich nebyl řádně získán souhlas se stavební dokumentací, respektive že stavební dokumentace neobsahovala informace o tom, že má část stavby zasahovat do prostoru nad jejich pozemkem. Pokud by toto věděli, nevyslovili by s dokumentací souhlas. Proto stěžovatelé v řízení vycházeli z předpokladu, že v jejich případě nelze aplikovat §1023 odst. 1 občanského zákoníku. Jelikož se obecné soudy jejich námitkami dostatečně nezabývaly, porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní stížnost neobsahuje další ústavněprávní argumentaci, ani odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu, se kterou by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé vyčerpali ostatní prostředky k ochraně svých práv.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti, kterým stěžovatelé požadují zrušení toliko napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud přezkoumávat další rozhodnutí vydaná v této věci, tzn. rozsudky okresního a krajského soudu.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám rozhodnutí nebo řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jinými slovy, Ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jestliže postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelé přitom ústavněprávní argumentaci ve své stížnosti nepředestřeli. Ústavní soud nenahrazuje další stupeň obecných soudů a stěžovatelé se toliko domáhají přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakují námitky, které již uplatnili v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se Nejvyšší soud srozumitelně a zevrubně vypořádal. Jeho argumentaci rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud se dovolacími námitkami stěžovatelů řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 o. s. ř. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Již z výše provedené rekapitulace stížnostních námitek je zřejmé, že podstatou polemiky je jen nesouhlas stěžovatelů s výkladem podústavního práva a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Jejich argumentace zůstává zcela povrchní. Byť stěžovatelé zmiňují mj. své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používají argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování však Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu