ECLI:CZ:US:2022:2.US.490.22.1
sp. zn. II. ÚS 490/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. M. a Z. M., zastoupených Mgr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 238/2021-119 ze dne 10. 12. 2021 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 13 Nc 26012/2021-15 ze dne 7. 9. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jejich základní práva a práva jejich nezletilého dítěte garantovaná čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 3 odst. 1, 2 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé rovněž požádali o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným usnesením Okresního soudu v Břeclavi (dále také "usnesení soudu prvního stupně") bylo nařízeno předběžné opatření, kterým se upravil styk prarodičů s nezletilým synem stěžovatelů (výrok I) a dále byl jmenován opatrovník nezletilého (výrok II). Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, o kterém Krajský soud v Brně shora označeným usnesením rozhodl tak, že napadený výrok I usnesení soudu prvního stupně fakticky jako věcně správný potvrdil, když jeho formální změna se týkala výhradně oprav zřejmých chyb, jichž se soud prvního stupně při písemném vyhotovení rozhodnutí dopustil. Krajský soud v Brně pak potvrdil jako věcně správný i napadený výrok II usnesení soudu prvního stupně ohledně jmenování opatrovníka.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně známy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti - obdobně jako v odvolání - namítají stručně řečeno to, že okresní soud rozhodoval výlučně na základě tvrzení prarodičů, když stěžovatele vůbec nevyslechl, čímž porušil zásadu rovnosti stran a jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé zpochybňují "nutnost" řešit danou situaci návrhem na nařízení předběžného opatření a domnívají se, že napadená usnesení nerespektují nejlepší zájem nezletilého. Odkazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu pak namítají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva a práva jejich nezletilého dítěte garantovaná čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále čl. 3 odst. 1, 2 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatelé však svým návrhem staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že se již v minulosti vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004) současně najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Obecně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové formy protiústavnosti však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že ačkoliv stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují porušením svých základních práv a svobod a odkazují na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu, jejich námitky představují pouhou polemiku a nesouhlas se závěry obecných soudů o prozatímní úpravě styku jejich nezletilého V. s prarodiči, přičemž Ústavní soud v těchto (vesměs odvolacích) námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Napadená rozhodnutí obecných soudů lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrhu stěžovatelů na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu přitom vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu