ECLI:CZ:US:2022:2.US.510.20.1
sp. zn. II. ÚS 510/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2019, č. j. 28 Cdo 3138/2019-519, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. dubna 2019, č. j. 59 Co 193/2018-498, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. března 2018, č. j. 7 C 159/2017-437, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu, se sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu obecného soudu vyplývají následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Kroměříži domáhal nahrazení projevu vůle Národního památkového ústavu (v původním řízení vystupoval jako žalovaný, nyní je vedlejším účastníkem) vedoucího k uzavření dohody o vydání majetku dle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu týkající se pozemků p. č. St. 7525, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. jiná stavba, p. č. St. 7527, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. jiná stavba, p. č. St. 8290, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. jiná stavba, p. č. 290/3, ostatní plocha, p. č. 5148, ostatní plocha, vše nacházející se v k. ú. a obci Kroměříž, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž, na LV č. 7427, a rozhodl o úhradě nákladů řízení.
4. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno posouzením, že předmětné pozemky, z nichž některé jsou zčásti zastavěny stavbami bez č. p./č. e, jež jsou nyní jejich součástí a s nimiž tvoří komplex tzv. Zahradního centra, nejsou součástí ani příslušenstvím jiných nemovitých věcí žalobcem již vlastněných (komplex věcí tvořících Arcibiskupský zámek a Podzámeckou zahradu, jež byly žalobci vydány na základě dohody o vydání věci ze dne 3. 1. 2017) a nebyla prokázána ani funkční souvislost mezi předmětnými pozemky a nemovitými věcmi žalobcem již vlastněnými (či jemu vydávanými) ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, přičemž vydání předmětným pozemků žalobci by současně bránila i překážka jejich zastavěnosti podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
7. Stěžovatel v rámci dovolání předestřel otázku hmotného práva týkající se aplikovatelnosti ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání v poměrech odůvodňujících současné použití ustanovení §12 odst. 1 cit. zákona. Lze ji formulovat tak, zda překážkou vydání pozemku oprávněné osobě je zastavěnost pozemku stavbou zřízenou poté, kdy se stal pozemek předmětem majetkové křivdy, i tehdy, je-li zastavěný pozemek příslušenstvím jiné /hlavní/ věci, s níž se podle §12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání oprávněné osobě věc vydává. Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí, jestliže závěr, že předmětné pozemky a na nich umístněné stavby jsou příslušenstvím jiných nemovitých věcí žalobci již vydaných - Podzámecké zahrady a Arcibiskupského zámku, odvolací soud v dané věci na podkladě zjištěných skutečností jako nepodložený odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel se v dovolání snaží svou argumentaci posunout do roviny právního posouzení věci, nicméně ve skutečnosti jí rozporuje zjištěný skutkový stav (kdy navíc brojí i proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem), jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán a jenž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Podle jeho názoru se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se otázky funkční souvislosti předmětných nemovitostí, kterou dále rozvedl.
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
8. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se vyhnuly řešení právní otázky, zda budovy postavené na pozemcích po odejmutí za účelem zázemí, údržby, skladování, garážování techniky pro další nemovitosti již oprávněné osobě vydané, kterými jsou sporné pozemky obklopeny, mohou založit překážku vydání těchto pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatel odkazuje na důkaz kolaudačním souhlasem s užíváním novostaveb, který provedl soud prvního stupně. Podle něj jsou všechny tři objekty svým stavebním určením výlučně provozně technického charakteru. Jedná se o zázemí zaměstnanců pro obsluhu zámku a přilehlé Podzámecké zahrady. Obdobné údajně dokládá i projektová dokumentace žalovaného. Nově vzniklé tzv. Zahradní centrum slouží jako zahradnictví Podzámecké zahrady, konkrétně jako sklad zahradního náčiní, techniky a zázemí pro zahradníky.
9. Tento důkazní materiál však soud prvního stupně hodnotil svévolně a v rozporu s §132 o. s. ř. Dospěl tak k nelogickému závěru, že objekt tzv. Zahradního centra není a nemůže být ani tzv. součástí či příslušenstvím Podzámecké zahrady a Arcibiskupského zámku. Stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasí. Tvrdí, že jestliže jsou tyto objekty zřízeny a slouží jako hospodářské a technické zázemí, je vyloučeno, aby tyto stavby byly zároveň stavbami, které představují překážku vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Naznačená interpretace provedená obecnými soudy maří účel restitučních předpisů, kterými je naturální restituce.
10. K argumentu údajně nedostatečného prokázání funkční souvislosti objektů již v samotné výzvě, který jako výtku na adresu procesního postupu stěžovatele uvedl soud prvního stupně, stěžovatel uvádí, že pokud bylo tvrzení a prokázání této skutečnosti pro věc rozhodující měl jej soud o této skutečnosti poučit. Stěžovatel byl však na jednání dne 9. 11. 2017 soudem prvního stupně poučen toliko o tom, že má doplnit svá skutková tvrzení týkající se stavu, v jakém se předmětné pozemky nacházely ke dni jejich odejmutí, konkrétně zda se na nich nacházely stavby, v jakém stavu byly a k jakému účelu sloužily. Stěžovatel se domnívá, že funkční souvislost předmětných staveb s již vydanými pozemky Podzámecké zahrady a zámku by měla být považována za nespornou. Stěžovatel dodává, že objekty nejsou schopné samostatného užívání ani z toho důvodu, že k nim žalovaný nemá přístup jinak než přes pozemky stěžovatele. Jedná se tedy o vztah vzájemné závislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Obdobný vztah fungoval i v minulosti v době odejmutí nemovitostí, kdy se na předmětných pozemcích nacházely skleníky, které sloužily Podzámecké zahradě a zámku.
11. Současné stavby na předmětných pozemcích nemají jiný účel než být hospodářským a provozním zázemím Podzámecké zahrady a zámku a k ničemu jinému údajně být využívány nemohou. Neexistuje k nim ani samostatný přístup.
12. Okresní soud v Kroměříži a Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost považují za nedůvodnou a navrhují, aby byla odmítnuta.
13. Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dodal, že k revizi skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, není zákonem oprávněn. K vadám spočívajícím v dotčení procesních předpisů (nedostatek poučovací povinnosti) může přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). I nad rámec tohoto pravidla dovolací soud v odůvodnění uvedl, proč neshledal dotčení řízení vadou spočívající v tvrzené absenci poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. Nejvyšší soud závěrem uvedl, že podle jeho názoru napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. I Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla proto odmítnuta.
14. Vedlejší účastník ve svém vyjádření nesouhlasí se stěžovatelovými závěry. Obecné soudy podle jeho názoru provedly všechny relevantní důkazy a řádně aplikovaly příslušné právní předpisy. Dodává, že na restituci není ústavně založený nárok, který neplyne ani z mezinárodních závazků. Stěžovateli nebylo odňato již konstituované vlastnické právo. K poučovací povinnosti soudu prvního stupně vedlejší účastník uvádí, že stěžovateli se v rámci jím vymezeného předmětu řízení poučení ze strany soudu dostalo při jednání dne 9. 11. 2017. Obecné soudy řádně uvážily významná tvrzení stěžovatele týkající se mj. tzv. funkční souvislosti, provedly jím navržené důkazy a z nich plynoucí skutková zjištění odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožnil, nestačí k označení ústavní stížnosti jako opodstatněné. Vedlejší účastník dodává, že v současné době stěžovatel plně užívá zámek a Podzámeckou zahradu bez tzv. Zahradního centra a vedlejší účastník plně užívá tzv. Zahradní centrum bez zámku a Podzámecké zahrady.
15. V replice k vyjádření účastníků stěžovatel uvedl, že pro posouzení otázky, zda mají být předmětné pozemky vydány, je třeba vzít v úvahu dvě právní normy obsažené v zákoně o majetkovém vyrovnání. Vydání věci jako tzv. funkčně související s jinou věcí již vydanou (podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání) a vydání věci jako příslušenství jiné věci již vydané (podle §12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání). V dané věci je podle názoru stěžovatele možné použít obě právní normy a je proto nutné vyřešit vzájemný vztah a určit, která z nich má mít přednost při aplikaci. Stěžovatel hledá odpověď využitím interpretačních pravidel, která stanoví, že aplikační přednost má norma, která je speciální (dle zásady lex specialis derogat legi generali). Stěžovatel je přesvědčen o tom, že více specifická je norma obsažená v §12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání. Soudy tak měly předně zhodnotit, zda jsou předmětné pozemky příslušenstvím jiné věci (Podzámecké zahrady a zámku) již vydané podle zákona o majetkovém vyrovnání a zda jsou splněny i další podmínky uvedeného ustanovení. Pokud nikoliv, měly posoudit, zda předmětné nemovitosti funkčně souvisely nebo souvisí s jinou věcí vydávanou podle zákona o majetkovém vyrovnání. V kladném případě je třeba vyřešit i otázku, zda stavby nacházející se na předmětných pozemcích představují výlukový důvod podle §8 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání.
16. Na otázku, zda předmětné pozemky tvoří příslušenství, obecné soudy odpověděly negativně. Jejich závěr však stěžovatel označuje za nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud pak dokonce uvedl, že na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu evidentně nezávisí. Tuto úvahu pak stěžovatel označuje za nesprávnou. Nesprávné právní posouzení věci Nejvyšší soud podřadil pod námitku rozporování zjištěného skutkového stavu a dovolání označil za nepřípustné.
17. Pokud by předmětné pozemky nebyly příslušenstvím vydaných nemovitostí, měly by se obecné soudy vypořádat s otázkou, zda předmětné pozemky funkčně souvisejí nebo souvisely "s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona" (ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání). Stěžovatel je přesvědčen o tom, že předložil řadu důkazních návrhů a prokazoval charakter předmětných pozemků (a na nich stojících staveb) jako podpůrné zázemí pro obsluhu zámku a Podzámecké zahrady.
18. K argumentu vedlejšího účastníka, podle něhož se stěžovateli údajně dostalo náležitého poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne 9. 11. 2017 stěžovatel znovu zdůrazňuje, že poučení se nevztahovalo k otázce funkční souvislosti ve smyslu §7 zákona o majetkovém vyrovnání. Zároveň se nevztahovalo ani k otázce, zda jsou předmětné pozemky příslušenstvím či součástí již vydaných nemovitostí.
19. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nerespektovaly zásadu ex favore restitutionis, na kterou by měly při výkladu zákona o majetkovém vyrovnání brát zřetel.
III. Posouzení věci Ústavním soudem
20. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
21. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou porušení zásady in favorem restitutionis, tj. interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivěji. Jde o zásadu zohledňující, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit minulé křivdy [srov. nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465, 177/2013 Sb.), bod 94]. Tato zásada představuje projev výkladu teleologického, který zohledňuje smysl a účel právní normy. Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není přitom důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze pomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit.
22. Zákon o majetkovém vyrovnání vychází z koncepce tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví či náboženských společností, jak o něm pojednává důvodová zpráva k tomuto zákonu (obsažená ve sněmovním tisku č. 580/0, VI. volební období Parlamentu České republiky, s. 50). Kombinované majetkové vyrovnání spočívá v tom, že část původního majetku církví a náboženských společností se vydává, část se nevydává a v souvislosti s tím se poskytuje finanční náhrada dle §15 daného zákona.
23. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se při právním posouzení případu nezaměřily předně na otázku, zda jsou předmětné nemovitosti (součástmi či) příslušenstvím komplexu Podzámecké zahrady. Takové námitce nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění, k nimž obecné soudy provedeným dokazováním dospěly, vyplývá, že předmětné pozemky se stavbami tvoří tzv. Zahradní centrum coby výsledek realizace projektu Národního centra zahradní kultury, jež plní i své vlastní svébytné poslání a není určeno k trvalému uspokojování potřeb Arcibiskupského zámku či Podzámecké zahrady, které "jsou zcela schopné samostatné a plnohodnotné existence bez vzájemného spojení se Zahradním centrem a naopak". Nejedná se tedy o (součást či) příslušenství, které by bylo nezbytné k řádnému užívání vydané věci v souladu s jejím účelem.
24. Pochopitelný je i závěr Nejvyššího soudu, podle něhož posouzení této otázky v rozhodování odvolacího soudu ustoupilo v posuzované věci do pozadí. Faktem totiž zůstává, že předmětné nemovitosti nebyly vydány jako (součást či) příslušenství Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady. Naopak součástí dohody o jejich vydání z 3. 1. 2017 je informace o tom, že v rámci Integrovaného operačního programu pro období let 2007 - 2013 byl realizován projekt "Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži", který se nachází v době uzavření dohody ve své provozní fázi. V dohodě pak následuje ujednání o tom, že ve stejný den, kdy bude podán návrh na vklad vlastnického práva stěžovatele k vydávaným nemovitostem, podá Národní památkový ústav návrh na povolení vkladu věcného břemene - služebnosti požívání k některým vydávaným pozemkům a stavbám ve prospěch Národního památkového ústavu na základě smlouvy o zřízení služebnosti požívání a vzájemné spolupráce uzavřené mezi stěžovatelem a Národním památkovým ústavem. Tytéž smluvní strany dne 3. 1. 2017 uzavřely Smlouvu o zřízení služebnosti požívání a vzájemné spolupráce, podle které se zavazují, že budou vzájemně spolupracovat za účelem provozování zahradního centra na pozemcích v části Podzámecké zahrady, které se dohodou nevydávají z vlastnictví České republiky tak, aby byl zvětšen pozitivní synergický efekt pro zajištění udržitelnosti Národního centra zahradní kultury v Kroměříži. K tomuto účelu se stěžovatel zavázal umožnit příchod a příjezd do objektů Zahradního centra nyní i do budoucna. Z toho lze dovodit, že stěžovatel přistoupil na dohodu, podle níž bez dalších ujednání umožní na nevydaných zastavěných pozemcích realizaci a fungování projektu Zahradního centra na předmětných nemovitostech.
25. Z ustanovení §12 zákona o majetkovém vyrovnání vyplývá, že věc se vydá oprávněné osobě s jejími součástmi, což však vyplývá již ze samotné zákonné definice součásti věci. Příslušenství se vydá s věcí ve třech případech, a to tehdy, jestliže náleželo do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo tehdy, jestliže takové příslušenství sice nenáleželo do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, ale zastoupilo jejich funkci. Třetím případem pak je příslušenství, které je nezbytné k řádnému užívání vydávané věci v souladu s jejím účelem.
26. Systematickým a teleologickým výkladem tohoto ustanovení lze tedy dospět k tomuto závěru: Jsou-li pozemky původně náležející do majetku registrovaných církví a náboženských společností dodatečně (tedy poté, kdy se pozemek nebo jeho část stala předmětem majetkové křivdy) zastaveny stavbami, které jsou příslušenstvím vydávané věci, mají tyto církve a společnosti legitimní očekávání, že i tyto dodatečné stavby spolu s pozemkem či jeho částí budou s věcí vydány. Nezbytnou podmínkou takového legitimního očekávání však je, že jde o příslušenství, které je nezbytné k řádnému užívání vydávané nemovité věci (jako může být kupř. oplocení, osvětlení, brána či vrátnice).
27. V posuzovaném případě však z dokazování provedeného obecnými soudy vyplývá, že byť by stavby zřízené na sporných pozemcích bylo možné považovat za příslušenství Podzámecké zahrady, nejde o příslušenství nezbytně nutné k jejímu řádnému užívání.
28. Otázku, zda předmětné pozemky funkčně souvisejí nebo souvisely s Podzámeckou zahradou ve smyslu §7 zákona o majetkovém vyrovnání zcela jistě nelze v posuzované věci označit za nespornou. K posouzení této otázky v řízení před obecnými soudy probíhalo k návrhům stran důkazní řízení. Po zhodnocení učiněných skutkových zjištění obecné soudy uzavřely, že mezi Zahradním centrem, tvořeným předmětnými pozemky, a dalšími nemovitými věcmi ve vlastnictví stěžovatele, tvořícími komplexy Podzámecké zahrady a Arcibiskupského zámku, vztah skutečné užitné souvztažnosti není, resp. že Zahradní centrum není předpokladem jejich fungování či řádného využívání. Takový závěr nelze označit za nepodložený relevantním důkazním materiálem. Pouhá polemika stěžovatele s ním opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
29. Lze dodat, že podle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání jsou nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Důvodová zpráva obecně předpokládá, že majetek vydaný dle §7 zákona o majetkovém vyrovnání nebude mít velký rozsah s ohledem na podmínky jeho vydání. Funkční souvislost nemovitostí zmíněná v §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání představuje skutečnou užitnou souvztažnost danou faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz. Z ekonomického hlediska lze tuto souvztažnost vnímat tak, že jedna nemovitost je předpokladem fungování nemovitosti druhé, nepůjde však jen o pouhou souvislost právní (vlastnickou) či spotřební. Výklad provedený v napadených rozhodnutích reflektuje text zákona, jeho vnitřní vazby a je podpořen zněním důvodové zprávy, která vypovídá o úmyslu zákonodárce. Stěžovatel k této otázce tvrdil rozhodné skutečnosti a měl dostatečný prostor k jejímu posouzení učinit důkazní návrhy. Zásady in favorem restitutionis by bylo možno se úspěšně dovolat zejména tehdy, umožňoval-li by text zákona s přihlédnutím k tradičním výkladovým metodám více výkladů, které by byly podobně přesvědčivě odůvodnitelné. Takový případ však nenastal v posuzované věci.
30. K námitce poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. se vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
31. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu