ECLI:CZ:US:2022:2.US.515.22.1
sp. zn. II. ÚS 515/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 291/2021-342 ze dne 24. 11. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 19 Nc 14016/2019-270 ze dne 30. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o úpravě výchovy a výživy a o určení bydliště a školy nezletilého syna stěžovatele tak, že jej svěřil do výchovy matce (výrok I.), stěžovateli uložil výživné ve výši 8 000 Kč se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky s účinností od 1. 12. 2018 (výrok II.) a zároveň rozhodl, že žádný dluh ani nedoplatek stěžovateli na výživném pro nezletilého za období od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2021 nevznikl (výrok III.). Nalézací soud dále upravil styk stěžovatele s nezletilým, včetně jeho vzájemného předávání mezi rodiči, a to způsobem blíže rozvedeným ve výrocích IV. až X. téhož rozsudku. Obvodní soud současně zamítl návrhy stěžovatele na určení nezletilému základní školy k plnění povinné školní docházky a na rozhodnutí o jeho bydlišti (výroky XI. a XII.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích týkajících se svěření nezletilého do péče matky a zamítnutí návrhů stěžovatele na určení základní školy i bydliště nezletilého jako věcně správné potvrdil. Změnil je však v některých výrocích stran rozsahu styku stěžovatele s nezletilým, jehož režim poupravil jak v otázkách běžného styku, tak i styku o vánočních prázdninách. Rozsudek obvodního soudu byl částečně změněn i ve výroku o výživném. V té souvislosti odvolací soud určil měsíční výživné ve výši 5 000 Kč s tím, že dluh na výživném za dobu od 1. 12. 2018 do 30. 11. 2021 stěžovateli nevznikl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nevyslechly nezletilého, a v rozporu s §100 odst. 3 o. s. ř. tak nezjistily jeho názor. Stěžovatel dále namítl, že odvolací soud nahradil nedostatek aktuálnosti znaleckého posudku pouhým pohovorem opatrovníka s nezletilým. Stěžovatel dle svých slov předložil znalecký posudek zpracovaný Mgr. Zuzanou Bouškovou. Tuto znalkyni však soud nevyslechl a ani nenechal zpracovat doplněk k uvedenému posudku, v němž byla doporučena střídavá výchova. Stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil, proč dle něj měl být nezletilý syn svěřen do střídavé péče obou rodičů, a v té spojitosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Má za to, že u něj nebyly zjištěny jakékoli skutečnosti, které by střídavou péči vylučovaly. Stěžovatel soudům také vytkl jejich postup při rozhodování o návrzích na určení základní školy a bydliště nezletilého. Všechny tyto své výhrady v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě a s ní související záležitosti. Ústavní soud přitom závažný exces či jiný ústavně významný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadených rozsudků, nezjistil.
Co se týče námitky nevyslechnutí nezletilého a nezjištění jeho názoru tímto způsobem, nutno podotknout, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl nezletilý ve věku, v němž ještě si dítě není schopno vytvořit vlastní náhled na svoji péči. Tento závěr obvodní soud nepřijal v obecné rovině, nýbrž vyplynul ze znaleckého posudku, který byl vypracován na základě jeho požadavku (srov. bod 12 jeho rozsudku). V tomto směru lze uzavřít, že nebyla splněna podmínka pro výslech nezletilého (tj. schopnost dítěte adekvátně formulovat své názory), předvídaná ustanovením §100 odst. 3 o. s. ř. Tvrdí-li pak stěžovatel, že na zjištění názoru nezletilého rezignoval i odvolací soud, sluší se poznamenat následující. Z rekapitulace odvolacích námitek stěžovatele nevyplývá, že by se byl stěžovatel výslechu nezletilého domáhal či na skutečnost, že doplnění pohovorem nezletilého se sociální pracovnicí v průběhu odvolacího řízení není dostatečné, městský soud upozornil. Stěžovatel přitom netvrdí, že se odvolací soud opomněl s případně vznesenou výhradou řádně vypořádat. Za této situace je ovšem nutno pokládat danou námitku stěžovatele za nepřípustnou. Bylo na stěžovateli, aby byl v tomto ohledu využil procesní prostor, jenž se mu v odvolacím řízení naskytl. Nestalo-li se tak, resp. nezpochybnil-li stěžovatel případné nevyslyšení jeho konkrétní námitky odvolacím soudem, nelze tento nedostatek již napravit v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud nezjistil nic zásadně nespravedlivého, ani pokud jde o nevyslechnutí znalkyně, jež zpracovala znalecký posudek předložený stěžovatelem. Zde je třeba zdůraznit, že ačkoli vyslechnutí znalce je dle §127 odst. 1 o. s. ř. vskutku výchozím pravidlem, může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem. V dané věci nepokládal odvolací soud předložený znalecký posudek za vzbuzující pochyby a s přihlédnutím k dalším důkazům se spokojil s jeho písemnou podobou. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit, zda opravdu šlo o odůvodněný případ, v němž není třeba, aby znalkyně své závěry před soudem dále obhajovala. Podstatné totiž je, že odvolacím soudem nastavený režim styku stěžovatele s nezletilým se již fakticky blíží střídavé péči obou rodičů, navržené znalkyní, tedy že její doporučení se na rozhodnutí soudu odrazila, a to nezanedbatelně. Své úvahy ohledně péče o nezletilého odvolací soud odůvodnil tím, že s ohledem na věk nezletilého je v rámci výchovného přístupu vhodné kombinovat klidnější prostředí u matky s náročnějším (a potřebným) režimem u stěžovatele, tedy že je rozumné tyto přístupy vyvažovat (viz bod 40 napadeného rozsudku městského soudu). Takto pojaté vývody odvolacího soudu nepokládá Ústavní soud za projev ústavně zapovězené libovůle v rozhodování ani za jinak zásadně nespravedlivé.
Rovněž výtkám stěžovatele týkající se rozhodování soudů o bydlišti a škole nezletilého nemohl Ústavní soud přisvědčit. Obvodní soud v té souvislosti připomněl, že nezletilý má již své těžiště života v P., druhým rokem dochází do tamní základní školy, kde má kamarády, vazby na učitele, navykl si na režim školy, v jejímž prostředí se dobře adaptoval. Je zřejmé, že byl-li nezletilý svěřen do péče matky, pak bez ohledu na to, že se styk stěžovatele se synem blíží střídavé péči, postrádá opodstatnění, aby náhle vykonával školní docházku v podstatně vzdálenějším místě. Soudy nepochybily, pakliže vyšly z nutnosti zachovat stabilitu dosavadního školního prostředí, resp. vůbec základního zázemí, z něhož by byl nezletilý vytržen na základě skutečností, jejichž váha k takovému kroku důvod nezavdává. Tytéž závěry pak lze vztáhnout i na bydliště nezletilého (srov. body 28 a 29 rozsudku obvodního soudu). Odůvodnění soudů považuje Ústavní soud za racionální a srozumitelné, nijak nevybočující z kautel spravedlivého procesu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu