ECLI:CZ:US:2022:2.US.557.22.2
sp. zn. II. ÚS 557/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. L., zastoupeného advokátem Mgr. Štěpánem Lichovníkem, sídlem Pellicova 23/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 7 Tdo 1257/2021-3456 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2021 č. j. 1 To 24/2021-3330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 3/2019-3255 ze dne 7. 10. 2020 uznán vinným ze spáchání zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let. Podle §229 odst. 1 trestního zákoníku byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že jako jednatel společnosti A, v období od 16. 6. 2009 do 3. 3. 2010 podle pokynů taktéž obžalovaného M. K. vystavil fingované faktury, které M. K. jako jednatel společnosti B, použil k neoprávněnému uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
4. K odvolání státního zástupce a poškozeného Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu odnětí svobody stěžovatele a v adhezním výroku zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a oběma obžalovaným uložil povinnost zaplatit poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, územnímu pracovišti Brno I společně a nerozdílně na náhradě škody 42 248 045 Kč. Podle vrchního soudu nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, k němuž přistoupil krajský soud.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nezpochybňuje svou vinu, nesouhlasí však s vrchním soudem v tom, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Domnívá se navíc, že poškozený měl být odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Jak stěžovatel uvádí, krajský soud se ve svém rozsudku pečlivě zabýval všemi kritérii rozhodnými pro uložení trestu a zejména pro užití institutu mimořádného snížení trestu. Zejména krajský soud podstatnou měrou hodnotil, že stěžovatel byl za dílčí část projednávaného skutku již v minulosti odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a k 30. 7. 2020 nastala fikce osvědčení, přičemž za normálních okolností by byl ukládán souhrnný trest. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na délku řízení, resp. dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, kterou krajský soud také vnímal jako jednu z okolností vedoucích k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody.
8. Krajský soud dále podle stěžovatele správně akcentoval skutečnost, že stěžovatel se v rámci zkušební doby nedopustil žádného závadného jednání, naopak jeho chování bylo Probační a mediační službou hodnoceno kladně. Další okolností, na jejímž základě došlo k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, pak dle stěžovatele bylo, že se k trestné činnosti doznal a pomohl odkrýt trestnou činnost spoluobžalovaného, což je významné zvláště ve světle novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., která akcentovala zvýhodnění těch pachatelů, kteří svým postojem ke spáchané trestné činnosti prokážou lítost nad svým jednáním, pomohou s rozkrytím činnosti či usnadní provádění dokazování. V daném případě sice nebylo možné nově zavedený institut prohlášení viny naplno využít, nicméně krajský soud na něj a na úmysl zákonodárce posílit vliv aktivního přístupu odsouzení výslovně odkázal.
9. Vrchní soud naproti tomu svou argumentaci postavil na neexistenci podstatných důvodů pro mimořádné snížení trestu a podle stěžovatele veškeré výše zmíněné okolnosti, na kterých krajský soud své rozhodnutí snížit trest pod dolní hranici trestní sazby založil, zcela pominul a vůbec se jimi nezabýval. Navíc vrchní soud vyšel z toho, že se u stěžovatele vyskytují jen obecné polehčující okolnosti, ačkoli i souhrn takových okolností může podle judikatury ve svém souhrnu nabýt takového významu, že by je bylo možné hodnotit jako okolnosti ve smyslu §58 trestního zákoníku.
10. Jde-li o výrok o náhradě škody, dle stěžovatele bylo rozhodnutí krajského soudu správné a nijak poškozeného nekrátilo na jeho právech. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané věci je nezbytné provedení dalšího dokazování, které by však nebylo v rámci trestního řízení účelné. Konkrétně pak pochybení vrchního soudu spatřuje v absenci prokázání nevykonatelnosti již existujícího platebního výměru finančního úřadu za společností A, což je stěžejní podmínkou přiznání nároku na náhradu škody po osobách, jimž je jednání za právnickou osobu přičitatelné.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.
13. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uloženým trestem, ačkoli jde o trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby. Podle stěžovatele mu tedy měl být úložen trest dokonce pod hranicí zákonné trestní sazby. Jestliže je ovšem otázka výše uloženého trestu v rámci trestní sazby doménou trestních soudů, tím spíše tomu tak je ohledně posouzení, zda tuto trestní sazbu výjimečně nepodkročit a neuložit trest mírnější. Tuto úvahu musejí zásadně učinit trestní soudy, nikoli Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy.
14. Stěžovatel této otázce dává jistý ústavní rozměr tím, že poukazuje na nedostatky odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, a to zejména ve světle odůvodnění opačného názoru, který zaujal krajský soud. V tomto směru lze nicméně odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se touto stěžovatelovou námitkou velmi podrobně zabýval a logicky vysvětlil, proč není opodstatněná. Vrchní soud objasnil, proč nepovažoval aplikaci §58 trestního zákoníku namístě, a to ani při zvážení okolností, ze kterých vycházel krajský soud, jejichž význam byl podle vrchního soudu poněkud přeceněn, neboť zásadním způsobem podle názoru vrchního soudu nevybočují z typové hospodářské trestné činnosti. Je pravda, že vrchní soud některé okolnosti, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí (zejména dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti), výslovně při úvahách o výši trestu nezmínil, to ovšem - jak uvedl Nejvyšší soud - neznamená, že by je pominul. Vrchní soud akceptoval krajským soudem rozvedené polehčující okolnosti (které už tak nebylo nutné znovu vypisovat) a učinil závěr, že "při všech polehčujících okolnostech" je namístě uložit trest na dolní hranici trestní sazby. Jak ostatně Nejvyšší soud poznamenal, poměr okolností svědčících ve prospěch stěžovatele a okolností svědčících v jeho neprospěch by odpovídal trestu v polovině trestní sazby (tedy sedmi a půl rokům), pročež právě trestem pěti let odnětí svobody byl ve prospěch stěžovatele vyjádřen význam doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti.
15. Konečně, ústavněprávní nedostatky Ústavní soud neshledal ani u výroku o náhradě škody. Škoda spočívala ve výplatě neoprávněně uplatněných nadměrných odpočtů na DPH společnosti B, přičemž vrchní soud shledal, že daňová pohledávka za touto společností je nedobytná. Jeho závěr, že za těchto okolností lze o náhradě škody rozhodnout, a to i ve vztahu ke stěžovateli, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou vrchní soud v napadeném rozhodnutí odkázal.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu