ECLI:CZ:US:2022:2.US.565.22.1
sp. zn. II. ÚS 565/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. D., zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, sídlem nám. Míru 142/88, 568 02 Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3048/2021-189 ze dne 10. 12. 2021, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 27 Co 91/2021-153 ze dne 23. 6. 2021 a výrokům II a III rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 6 C 83/2020-107 ze dne 16. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody na zdraví v celkové výši 728 457 Kč s příslušenstvím. Na základě částečného zpětvzetí žaloby pak předmětem řízení zůstala částka ve výši 681 839 Kč, tj. částka ve výši 296 839 Kč požadovaná jako náhrada za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti a částka 385 000 Kč za pořízení nového osobního automobilu. Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách č. j. 6 C 83/2020-107 ze dne 16. 2. 2021 (dále také "rozsudek okresního soudu") bylo žalobě stěžovatelky v částce 385 000 Kč vyhověno (výrok I); její žaloba v požadované částce 296 839 Kč jako náhrada škody za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti byla zamítnuta (napadený výrok II), neboť soud uznal námitku promlčení vznesenou žalovaným městem Svitavy a vedlejším účastníkem na straně žalovaného. Napadeným výrokem III pak bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit k rukám právního zástupce stěžovatelky náklady řízení v částce 17 908 Kč a dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok IV). O odvolání všech účastníků řízení pak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem (dále také "rozsudek krajského soudu") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že náklady řízení v částce 17 908 Kč k rukám právního zástupce stěžovatelky jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného (výrok II); těm také uložil uhradit k rukám právního zástupce stěžovatelky náklady odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že obecné soudy nesprávně hodnotily námitku promlčení, která je dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy. Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že se řádně nevypořádal s námitkou promlčení z pohledu ústavních hledisek, když uzavřel, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není rozumného důvodu, aby tato právní otázka byla vyřešena jinak. Stěžovatelka odkazuje na bohatou judikaturu Ústavního soudu, kde v minulosti posuzoval vztah dobrých mravů s námitkou promlčení podle §3 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen "OZ"). Dále uvádí, že ačkoliv je jí známa konstantní judikatura Nejvyššího soudu, že v občanskoprávních vztazích se nárok za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo invaliditě (§447 OZ) promlčuje jako celek ve smyslu §106 OZ, dává Ústavnímu soudu na zvážení, zda je takovýto výklad práva v souladu se základními principy nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), resp. aby Ústavní soud k otázce promlčení tohoto nároku jako celku zaujal své stanovisko.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. V tomto ohledu nelze spatřovat ústavněprávní deficit ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, neboť neshledal pro řešení otázky předestřené stěžovatelkou důvod odchýlit se od své konstantní judikatury týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu se svou judikaturou objasnil důvody, které jej vedly k tomu závěru a v jeho postupu tak Ústavní soud nespatřuje odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu