ECLI:CZ:US:2022:2.US.608.22.1
sp. zn. II. ÚS 608/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Růžičky, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 2309/2021-149, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 č. j. 68 Co 353/2020-120 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. července 2020 č. j. 27 C 103/2019-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zrušení shora uvedených rozsudků.
2. Stěžovatel uvedl, že dne 17. 10. 1977 rozhodl Městský národní výbor v R. o vyvlastnění pozemků parc. č. X1 o výměře 742 m2, parc. č. X2 o výměře 59 m2 a část parc. č. X3 o výměře 49 m2 ve vlastnictví matky stěžovatele z důvodu výstavby místní komunikace, přičemž toto rozhodnutí bylo následně Krajským národním výborem dne 31. 8. 1978 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Následně stavební úřad Městského národního výboru R. rozhodl dne 15. 12. 1986 o povolení užívání stavby komunikace v ulici D. v R., které bylo taktéž pro nezákonnost rozhodnutím Okresního národního výboru Brno - venkov ze dne 29. 6. 1987 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel byl donucen v důsledku probíhající výstavby odstranit stavbu nacházející se na jednom z vyvlastňovaných pozemků a zbudovat ji na jiném pozemku ve svém výlučném vlastnictví, také musel přeložit kanalizaci do nové revizní šachty, přičemž hodnota přemístěné vedlejší stavby byla znaleckým posudkem ze dne 27. 6. 2001 stanovena na částku 199 718,48 Kč.
3. Na popud stěžovatele Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, kterému byla postoupena jeho stížnost na nečinnost ve správním řízení vedeném Městským úřadem v R. ve věci kolaudačního řízení, aby jako nadřízený orgán přikázal nečinnému správnímu orgánu zahájení kroků ve věci kolaudace předmětné místní komunikace v R., bylo dne 6. 12. 2016 stavebním úřadem Městského národního výboru R. vydáno po 34 letech kolaudační rozhodnutí, na základě kterého bylo povoleno užívání komunikace v předmětném úseku v R. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 12. 2016. Stěžovatel se pak podáním ze dne 17. 5. 2017 domáhal u vedlejších účastníků řízení (Ministerstvu dopravy a Ministerstvu pro místní rozvoj) podle zákona č. 58/1969 o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem částky ve výši 199 718,48 Kč, jež mu měla být způsobena vydáním nezákonného rozhodnutí o vyvlastnění výše uvedených pozemků Městským národním výborem R., a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem částky ve výši 680 000 Kč, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky kolaudačního řízení vedeného u stavebního úřadu města R. Ani jeden z vedlejších účastníků stěžovateli nevyhověl, a to z důvodu uplatnění námitky promlčení. Stěžovatel následně uplatnil oba uvedené nároky u Obvodního soudu pro Prahu 1.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu rozsudkem ze dne 30. 7. 2020 č. j. 27 C 103/2019-78 zamítl, a to především z důvodu uplatněné námitky promlčení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 2. 12. 2020 č. j. 68 Co 353/2020-120 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil, když taktéž dospěl k závěru, že oba uvedené nároky jsou již promlčené. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením ze dne 14. 12. 2021 č. j. 30 Cdo 2309/2021-149 odmítnuto.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že po roce 1989 sice došlo k relativně rychlým změnám v politice a společnosti, avšak co se týče práva a právních předpisů a vnímání státu a státní správy občany, tam změny probíhaly daleko pomaleji. Stěžovatel se musel vyrovnat se společenským klimatem teprve se rodící demokracie, jež nebylo ještě dostatečně připraveno k tomu, aby bylo s to skutečně efektivně napravovat dysfunkce společenského systému, podobné jeho případu. Pokud však byla způsobena škoda, měla by být státem jednotlivci nahrazena. Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo každého vlastnit majetek a podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Stěžovateli však škoda za vyvlastněné pozemky včetně nuceného odstranění stavby nacházející se na jednom z vyvlastňovaných pozemků nebyla nikdy nahrazena.
6. Stěžovatel dále podotkl, že pokud skutečně došlo k promlčení jeho nároků na náhradu jak majetkové, tak i nemajetkové újmy, pak byla námitka vedlejších účastníků (Ministerstva dopravy a Ministerstva pro místní rozvoj) je v nesouladu s dobrými mravy. Stěžovatel je totiž toho názoru, že vedlejší účastníci neměli právo tuto námitku vznést, neboť to byli především oni, kteří porušili opakovaně zákon, zasáhli do ústavně základních práv a svobod stěžovatele a nebyli po dlouhou dobu schopni celou záležitost uzavřít.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. K prvnímu nároku stěžovatele ve výši 199 718,48 Kč odvolací soud uvedl, že vzhledem k datu zrušujícího rozhodnutí (31. 8. 1978), jeho doručení žalobci jakožto zmocněnci jeho matky a podání žaloby (2. 5. 2019) je zjevné, že námitka promlčení nároku žalobce je důvodná. Taktéž k druhému nároku stěžovatele ve výši 680 000 Kč odvolací soud uvedl, že vzhledem k datu ukončení kolaudačního řízení a datu podání žaloby je námitka promlčení důvodná. Odvolací soud rovněž neshledal, že by vznesená námitka promlčení měla být v nesouladu s dobrými mravy a odkázal v této souvislosti rovněž na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska.
9. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost spočívá v polemice stěžovatele s uvedenými a řádně zdůvodněnými právními závěry soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
10. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu