ECLI:CZ:US:2022:2.US.61.22.1
sp. zn. II. ÚS 61/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. J., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph. D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. října 2021 č. j. 5 To 210/2021-1165 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. května 2021 č. j. 5 T 92/2016-1147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 5 T 92/2016-1017 ze dne 11. 1. 2017 uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Dne 25. 9. 2019 stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, který odůvodnil zjištěným závažným stavem poškozeného, který dle znaleckých posudků vypracovaných po vyhlášení odsuzujícího rozsudku trpí schizofrenií, a nemůže tak hodnověrně vystupovat jako svědek v trestním řízení. Stěžovatel také navrhl doplnit dokazování o výslechy některých svědků.
3. Okresní soud v Teplicích ústavní stížností napadeným usneseným návrh na povolení obnovy zamítl. Jak okresní soud uvedl, zjištěné psychiatrické onemocnění poškozeného sice je skutečností soudu dříve neznámou, avšak nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí soudu, jelikož odsouzení stěžovatele nebylo postaveno na tvrzení poškozeného, ale na výpovědích několika na sobě nezávislých očitých svědků, kteří napadení poškozeného z různých míst pozorovali. Poškozeného soud hodnotil již v nalézacím řízení jako osobu silně emotivní se zkresleným vnímáním a neschopnou racionálně reprodukovat prožité události, což soud vedlo k tomu, že z jeho výpovědi jako z pravdivé vycházel pouze v případě, kdy byla podporována dalšími provedenými důkazy.
4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Krajský soud mimo jiné citoval z rozsudku nalézacího soudu, který hodnotil osobu poškozeného jako "osobu silně emotivní, prožívající reálné skutečnosti, které se ho bezprostředně dotýkají, nadmíru silně, což vede ke zkreslení jeho vnímání natolik, že není schopen racionálně reprodukovat prožité události, které v mnoha bodech zveličuje, a to ať již záměrně (s cílem zviditelnit sebe jako oběť trestného činu), tak zcela neúmyslně (kdy se jedná o odraz jeho vnitřního prožívání). Nelze tedy z jeho výpovědi vycházet jako z pravdivé, pokud ji nepodporují další provedené důkazy".
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že opakovaně brojil proti závěrům obecných soudů stran věrohodnosti výpovědi poškozeného, přičemž poukazoval zejména na jeho duševní poruchu, avšak soudy tuto otázku odmítly zkoumat. Návrh na obnovu pak podal poté, co se dozvěděl, že v související trestní věci bylo zastaveno trestní stíhání poškozeného právě z důvodu jeho duševní poruchy, která se dle znaleckých posudků projevovala např. bludy, halucinacemi, perzekučními myšlenkami atd.
6. Dle přesvědčení stěžovatele právě duševní porucha poškozeného byla příčinou toho, že poškozený hrál přepadení, ačkoli přepaden nebyl, a že následně hrál bezvědomí, a tím zcela ovlivnil nezávislé svědky, kteří situaci sledovali z dálky a v šeru, navíc přes porost, a celou situaci dezinterpretovali a své zrakové a sluchové vjemy vnímali v souladu s tím, co jim bylo předestřeno jako předmět řízení. Jako nejjasnější moment dezinterpretace stěžovatel zdůrazňoval zejména údajný skok na hrudník poškozeného, který však vyloučil soudní znalec, kdy ve skutečnosti došlo k přeskočení poškozeného, jenž však svědky ovlivnil svým hereckým výkonem.
7. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudů, že jeho odsouzení není postaveno na tvrzení poškozeného, ale na výpovědích několika na sobě nezávislých svědků, neboť nikdo ze svědků v hlavním líčení nikoho neidentifikoval a nejde o na sobě nezávislé svědky. Jejich výpovědi jsou navíc dle stěžovatele v rozporu s objektivními důkazy.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že stran totožné události bylo vedeno i další trestní řízení, a to ohledně křivé výpovědi svědkyně H., která byla rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 3 T 183/2018-235 ze dne 7. 10. 2021 zproštěna obžaloby, přičemž soud v odůvodnění uvedl, že popis skutku uváděný svědkyní, která věc popisovala stejně jako stěžovatel, nelze vyloučit. Soud také poukázal na další rozpory mezi výpověďmi dalších svědků a poškozeným, které údajně byly v této věci ignorovány. Podle stěžovatele není v právním státě možné, aby dvě skutkově související věci byly posouzeny obecnými soudy protichůdně, a v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016 a sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016. Soudy se s tímto rozporem řádně nevypořádaly, a narušily tak údajně stěžovatelovu důvěru v soudní soustavu, zvláště pak pokud se nevypořádaly se zásadním argumentem stěžovatele, že nezávislí svědci vypovídali o tom, jak vnímaly projev poškozeného, který jednal pod vlivem svého psychického onemocnění, nikoli o tom, co se skutečně stalo, neboť žádný ze svědků neviděl celý incident vyjma svědka N., který vypovídal v rozporu s ostatními svědky, a jak stěžovatel následně zjistil, s poškozeným se znal a stýkal.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti", ale až tehdy, představuje-li takové pochybení zároveň porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy důkazy svědčící o těchto nedostatcích vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným rozhodnutím.
12. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím spíše Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011).
13. V posuzované věci se přitom stěžovatel právě takového přezkumu fakticky domáhá. Soudy v napadených rozhodnutích logicky a srozumitelně vysvětlily, proč návrhy na výslechy svědků nejsou návrhy na provedení nových, soudu dříve neznámých důkazů, a proč nemoc poškozeného sice novým důkazem je, ale nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí soudu. Pokud soud již v původním řízení výslovně vyšel z toho, že poškozený není schopen racionálně reprodukovat prožité události, přičemž k jeho výpovědi je možné přihlédnout jen tehdy, pokud ji potvrzují další provedené důkazy, tak samotné znalecké potvrzení psychické nemoci poškozeného nic relevantního do věci nepřináší.
14. Argumentuje-li stěžovatel tím, že svědci přebírali vnímání reality, jak ji prezentoval poškozený, tak tím už právě zpochybňuje původní pravomocně skončené řízení a v něm učiněné závěry bez přímé vazby na nově prezentovaný důkaz. Pokud totiž už v původním řízení bylo uznáno, že poškozený prezentuje realitu jinak, než jaká je, tak již tím vznikla situace, kdy teoreticky mohli svědci být tímto prezentováním reality ze strany poškozeného ovlivněni. Důvod, proč poškozený prezentoval realitu jinak - tedy že je psychicky nemocný - není v tomto směru zásadní. Bylo již tehdy na soudu, aby to případně vzal do úvahy, nová informace o mentálním zdraví poškozeného na tom nic nezměnila a v tomto směru nic nového a pro věc klíčového nepřinesla.
15. To stejné, tedy že stěžovatel využívá návrh na obnovu řízení k pokračování polemiky s původním rozhodnutím bez ohledu na existenci či význam nových důkazů, platí i o námitkách stěžovatele ohledně toho, zda svědci na sobě byli nezávislí, zda jejich výpovědi odpovídají dalším důkazům atd.
16. Jde-li o tvrzený rozpor rozhodnutí soudů v této věci s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 3 T 183/2018-235, tak názor soudu vyjádřený v jiné trestní věci na důkazní situaci, která nastala v nyní posuzovaném trestním řízení (sp. zn. 5 T 92/2016), není zákonným důvodem pro obnovu řízení. Navíc nelze pominout, že v rozsudku č. j. 3 T 183/2018-235 okresní soud vyšel z velké části z protokolů o hlavní líčení ve věci sp. zn. 5 T 92/2016, svědci vesměs nebyli osobně slyšeni. Rozsudek č. j. 3 T 183/2018-235 ostatně ani není s rozhodnutími v nynější trestní věci v zásadním rozporu, neboť to, že soud shledal svědkyni nevěrohodnou, neznamená, že se nutně dopustila přečinu křivé výpovědi, resp. že jí to lze prokázat.
17. Stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16 a sp. zn. I. ÚS 3324/15 se týkaly skutkově i právně zcela odlišných věcí, v nichž šlo o nejednotnou judikaturu civilních soudů, které ve skutkově shodných věcech zaujaly bez řádného odůvodnění odlišný právní názor. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu