ECLI:CZ:US:2022:2.US.665.22.1
sp. zn. II. ÚS 665/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem v Praze, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 882/2021-11435 ze dne 21. 9. 2021, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 330/2020-11173 ze dne 22. 12. 2020 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 17 T 142/2011-11050 ze dne 20. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36, čl. 38 odst. 1 a 2 i čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák.") a jednak trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit jako příslušník Policie České republiky, a to svojí účastí na pojistných podvodech realizovaných skrze fingování dopravních nehod. Způsob a bližší okolnosti spáchání trestného jednání stěžovatele jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu. Za tyto sbíhající se trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu celé řady dalších spoluobviněných.
Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud prvního stupně, neboť krajský soud předchozí zprošťující rozsudek zrušil a přikázal, aby věc rozhodl týž soud v jiném složení senátu. Ačkoli stěžovatel dle svých slov vyjádřil svůj nesouhlas se změnou soudce, nový trestní senát tohoto nesouhlasu nedbal. Třetí projednávání trestní věci tak mělo nulovou hodnotu a zásada ústnosti pozbyla s ohledem na značný časový odstup od stíhaného jednání jakéhokoli smyslu. Stěžovatel dále namítl, že jeho trestní stíhání se promlčelo, maje za to, že orgány činné v trestním řízení posuzovaly tuto otázku různě. Odtud je dle stěžovatele patrné, že právní názory se liší, pročež je na Ústavním soudu, aby danou problematiku sám vyřešil. Stěžovatel pak soudu prvního stupně vytkl, že v napadeném rozsudku vytvořil fiktivní konstrukci, dotvořil sled událostí a v rozporu se zásadou in dubio pro reo v trestním řízení bral za prokázané výpovědi svědků a spoluobviněných, kteří v průběhu trestního řízení vypovídali účelově. Naproti tomu přistoupil k reflexi námitek obhajoby velmi formálně a obecně. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Výhrady stran stěžovatelem tvrzeného porušení práva na zákonného soudce i promlčení trestního stíhání byly Nejvyšším soudem zevrubně vypořádány v rámci uplatněných dovolacích důvodů. K problematice promlčení dovolací soud především uvedl, že z hlediska okolnosti způsobující přerušení promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo v dané věci rozhodující především stanovení počátku běhu této doby, a sice s přihlédnutím k účastenství stěžovatele na trestné činnosti. Nejvyšší soud připomněl, že ačkoli otázku počátku běhu promlčecí doby u účastníka trestní zákon výslovně neupravoval, trestněprávní doktrína k tomu zaujala jednoznačné stanovisko. Vyšla z toho, že s ohledem na podmínku akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. začínala běžet promlčecí doba u účastníka na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu až poté, co bylo ukončeno jednání (hlavního) pachatele (§9 odst. 1 tr. zák.), nikoli hned po ukončení jednání samotného účastníka (srov. Nejvyšším soudem odkazované usnesení sp. zn. 6 Tdo 1109/2010 ze dne 23. 10. 2010 a v něm dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Podstatným pro určení počátku běhu promlčecí doby tedy nebyl okamžik, kdy stěžovatel své jednání ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu ukončil (14. 5. 2004), ale teprve až okamžik, kdy bylo ostatním (hlavním) pachatelům vyplaceno neoprávněné pojistné plnění (tj. 30. 6. 2004). Bylo-li stěžovateli předmětné obvinění sděleno dne 20. 5. 2009, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, pak je zřejmé, že pětiletá promlčecí doba od ukončení jednání hlavního pachatele ještě neuplynula. Nebýt zmíněného sdělení obvinění, k jejímu marnému uplynutí by bylo došlo až dne 30. 6. 2009. Vývody Nejvyššího soudu v otázce promlčení pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené libovůle.
Pokud jde o argumenty stěžovatele, jimiž zpochybňuje odnětí věci původnímu trestnímu senátu soudu prvního stupně a přikázání věci jinému trestnímu senátu téhož soudu, nutno podotknout následující. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 10 To 315/2017-10440 ze dne 19. 2. 2018 ve vztahu ke stěžovateli zrušil původní rozsudek Okresního soudu Praha-západ č. j. 17 T 142/2011-10070 ze dne 28. 11. 2016, jímž byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Odvolací soud tehdy poukázal na to, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti, když ve svých úvahách o vině či nevině stěžovatele ponechal stranou svého zájmu některé provedené důkazy, ohledně nichž vůbec nevysvětlil, proč na vinu stěžovatele neukazují, ačkoli se jinak mělo jednat o důkazy usvědčující. Nadto si odvolací soud povšiml, že okresní soud uznal vinným spoluobviněného kolegu stěžovatele M. M., druhého policistu, který spolu se stěžovatelem vyjel šetřit nahlášenou (fingovanou) dopravní nehodu, přičemž právě v průběhu jejího šetření mělo dojít ke stíhanému skutku. Přitom mezi důkazní situací ohledně tohoto spoluobviněného policisty a stěžovatelem nepanoval z pohledu okresního soudu žádný relevantní rozdíl (viz bod 89 cit. rozsudku krajského soudu). Krajský soud vyzdvihl i další vady, jimiž prvostupňové rozhodnutí okresního soudu trpělo (v podrobnostech viz bod 94 téhož rozsudku krajského soudu).
Soud prvního stupně posléze ve vztahu ke stěžovateli vynesl opět zprošťující rozsudek (č. j. 17 T 142/2011-10636 ze dne 30. 7. 2018). Krajský soud k novému odvolání státní zástupkyně zjistil, že nový rozsudek okresního soudu nedoznal žádných zásadních změn. Fakticky šlo o totožné odůvodnění, doplněné toliko o dovětky ohledně některých svědeckých výpovědí. Ve vztahu ke stěžovateli však nový rozsudek převzal původní text, aniž jakkoli zohlednil výtky adresované odvolacím soudem. S ohledem na naprostou rezignaci soudu prvního stupně na nápravu vytknutých vad přikročil odvolací soud ke zrušení nového rozsudku a přikázání věci jinému senátu (viz body 11 a 12 usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 35/2019-10779 ze dne 27. 6. 2019).
Z právě vyloženého je zřejmé, že se nejedná o případ zákonem zapovězené změny zákonného soudce podle §262 tr. ř., jelikož odvolací soud prostřednictvím svých dřívějších závazných pokynů neprosazoval vlastní způsob posouzení věci (hodnocení důkazů), ale toliko závazně soud prvního stupně ponoukl k tomu, aby hodnotil všechny provedené důkazy nejen v jednotlivostech, nýbrž i v jejich vzájemných souvislostech, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Krajský soud nikterak nenaléhal na odsouzení stěžovatele, nemohl však bez povšimnutí ponechat nerovný přístup k hodnocení důkazů vůči konkrétním obviněným, kdy kolega stěžovatele byl shledán vinným za téže jednání, kdežto stěžovatel nikoli, aniž však byl okresní soud schopen tento rozdíl argumentačně podpořit. Z porovnání odůvodnění prvého zprošťujícího rozsudku ze dne 28. 11. 2016 (str. 87) a druhého zprošťujícího rozsudku ze dne 30. 7. 2018 (bod 110) plyne, že převzetí původního textu je takřka doslovné, ponechané bez sebemenšího promítnutí pokynů odvolacího soudu. Okresní soud v novém zprošťujícím rozsudku nevysvětlil, proč důkazy (s výjimkou poznatku o poskytnutí úplatku), na jejichž základě odsoudil výše jmenovaného spoluobviněného kolegu, nepostačují k odsouzení stěžovatele, resp. proč v případě stěžovatele nehrají žádnou roli. Takové odůvodnění přirozeně nemohlo obstát. Krajský soud tedy nepochybil, pakliže dospěl k závěru o potřebnosti projednání a rozhodnutí trestní věci v jiném složení senátu pro faktickou ignoraci výhrad a pokynů soudem prvního stupně.
Brojí-li stěžovatel proti závěrům soudů, na jejichž podkladě došlo k jeho odsouzení, je třeba upozornit, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud toliko zkoumá, zda úvahy soudů nepředstavují ústavně zapovězenou libovůli, tj. zda se jedná o závěry racionálně obhajitelné, nacházející svůj odraz v provedeném dokazování, popřípadě zda netrpí jiným závažným ústavně významným nedostatkem. Žádný takový deficit však Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích neshledal.
Okresní soud v odsuzujícím rozsudku nejprve poukázal na tytéž okolnosti, které vedly k odsouzení spoluobviněného M. M., a zdůraznil, že jeden z tvrzených účastníků dopravní nehody se na místě nehody vůbec nenacházel, a přesto je v protokolu o nehodě zaznamenáno jeho vyjádření a uvedeny jeho osobní údaje. Stejně tak vyzdvihl, že z fotodokumentace pořízené v průběhu šetření dopravní nehody je na první pohled patrné, že nehoda nemohla proběhnout tak, jak je deklarováno v protokolu, přičemž výrazné nesrovnalosti byly natolik markantní, že musely být zřejmé na první pohled i průměrnému člověku (srov. bod 23 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Uzavřel-li okresní soud, že stěžovatel musel být za tohoto stavu minimálně srozuměn s tím, že verze dopravní nehody, nadto zachycená v protokolu, je nepravdivá (a dopravní nehoda tak předstíraná), nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Okresní soud v té spojitosti adekvátním způsobem reagoval na argumenty obhajoby ohledně možného výskytu jiné osoby vydávající se za nepřítomného účastníka dopravní nehody, jakož i na další pochyby obhajobou vznesené (viz body 21 a 25 téhož rozsudku). Obhajobě nevěřil ani odvolací soud, jenž v napadeném usnesení mimo jiné postřehl, že stěžovatel na jedné straně tvrdil, že si na šetření dané konkrétní dopravní nehody nepamatuje, na druhé straně ovšem ujišťoval, že sám na místě prováděl pouze měření, zakreslení a fotodokumentaci, kdežto s účastníky jednal spoluobviněný M. M. Přiléhavě pak odvolací soud reagoval i na další výhrady stěžovatele (viz zejména body 10 a 11 napadeného usnesení krajského soudu). Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudů z kautel spravedlivého procesu nevybočila.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu