ECLI:CZ:US:2022:2.US.683.22.1
sp. zn. II. ÚS 683/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky PDH corporation s. r. o., se sídlem Valdecká 1247/29, Hořovice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2022 č. j. 7 As 217/2021 - 43, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2021, č. j. 55 A 13/2020 - 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí řízení a napadená rozhodnutí
1. Městský úřad Hořovice na žádost společnosti Cymedica Engineering, s.r.o. vydal dne 12. 11. 2019 územní rozhodnutí o dělení pozemků č. 1672/1, 1672/5 v katastrálním území Hořovice, za účelem budoucího umístění a realizace stavebního záměru. Krajský úřad Středočeského kraje rozhodl 17. 1. 2020 tak, že prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil a dovolání stěžovatelky zamítl.
2. Stěžovatelka jako vlastník dotčených pozemků brojila proti rozhodnutí krajského úřadu před správními soudy. Namítala neurčitost a nesrozumitelnost vypořádání odvolání ve správním řízení a nicotnost napadeného rozhodnutí, neboť nové pozemky vznikající na základě dělení nebyly označeny názvem katastrálního území. Na pozemky ve vlastnictví stěžovatelky je možný přístup pouze přes dělené pozemky ve vlastnictví Cymedica Engineering, s.r.o., přičemž zachování přístupu není postaveno najisto, ani to, zda nedojde ke znehodnocení pozemků stěžovatelky. Podle krajského soudu nicméně byly splněny zákonné podmínky pro dělení předmětných pozemků, přičemž v řízení nedošlo k žádným podstatným vadám. Požadavek zajištění dopravního napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci dle §20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále též "vyhláška č. 501/2006 Sb."), se týká pozemků nově vytvořených dělením, a nikoliv nedělených pozemků (stěžovatelky). Byť je dělení pozemků navrženo za účelem budoucího umístění a realizace stavebního záměru (v tomto případě chodníku), samotný stavební záměr není předmětem řízení o dělení pozemků a případné námitky směřující proti stavebnímu záměru náleží až do případných řízení, jejichž předmětem bude jeho umístění či povolení, kde budou posouzeny na základě podkladů, které je v takovém řízení žadatel povinen předložit.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila kasační stížností, které Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil a konstatoval, že z valné většiny stěžovatelka opakuje argumentaci uvedenou již ve správní žalobě, kterou se důkladně zabýval krajský soud. Vady správních rozhodnutí, jakož i rozhodnutí krajského soudu soud neshledal. Neshledal s odkazem na judikaturu ani nicotnost správních rozhodnutí. Podstatou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak byla skutečnost, že stěžovatelka nemožnost rozdělení předmětných pozemků v podstatě staví na možné budoucí realizaci staveb na nově vzniklých pozemcích a z toho plynoucích konsekvencí ke svým pozemkům, avšak jí namítané skutečnosti je namístě řešit právě až v těchto řízeních.
II. Ústavní stížnost
4. Právně zastoupená stěžovatelka ve své ústavní stížnosti splňující náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obsáhle brojí proti postupu obecných soudů v její věci. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími správních soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 11 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapitulovala své dosavadní námitky. Podstatou soudního řízení je, že stěžovatelka nesouhlasí s dělením pozemků, neboť se domnívá, že do dnešního dne není postaveno najisto, zda bude po provedení dělení zajištěn přístup na pozemky v jejím vlastnictví. Rovněž nesouhlasí se správním orgánem prvního stupně, který argumentuje tím, že veškeré pozemky navržené k oddělení tedy veškeré nově vznikající pozemky jsou přístupné z veřejně přístupné pozemní komunikace. Je zde navíc velká pravděpodobnost znehodnocení těchto pozemků: Námitky stěžovatelky stran budoucích imisí (jako je zápach, hluk a obtěžování hmyzem) a snížení ceny okolních pozemků mají vskutku převážně soukromoprávní povahu, přesto se s nimi musí stavební úřad vypořádat (§89 odst. 6 věta druhá a §114 odst. 3 věta druhá zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu). Realizací záměru dojde ke zhoršení kvality prostředí a hodnoty území. V rámci dělení pozemků není rovněž nijak řešen odtok husté dešťové vody a náporu vody celkově, kdy se voda bude přelívat přes zastavěný pozemek parc. č. 1672/1 k. ú. Hořovice a ničit a zaplavovat pozemky stěžovatelky a cestu vedoucí k pozemkům. Nejpravděpodobněji tak dojde také k podmáčení pozemků. Stěžovatelkou vznesené námitky v již nyní řešeném řízení o rozdělování pozemků jsou podle ní důvodné. Je přitom v rozporu s právem na vlastnictví majetku, aby postupem správních orgánů v řízení o rozdělování pozemků došlo k faktickému znemožnění přístupu na pozemky ve vlastnictví jiného. Stěžovatelka rovněž namítla nicotnost správního rozhodnutí, absolutní neurčitost a nesrozumitelnost. Podle §77 správního řádu se nicotnost zjišťuje a prohlašuje z moci úřední, a to kdykoliv. Správní orgány rezignovaly na řádné odůvodnění a soudy takovému postupu přisvědčily. Z dostupných podkladů a správního spisu nadto plyne, že v budoucnu by mělo dojít nikoliv pouze k realizaci stavebního záměru chodníku ,ale k výstavbě mnohem větší včetně budov a parkovacích míst.
IV. Posouzení Ústavním soudem
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud neshledal nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, ani nicotnost správních rozhodnutí. Neuvedení katastrálního území ve výroku, které dle stěžovatelky mělo nicotnost založit, není s to vyvolat nicotnost ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je i nadále seznatelné, jaké pozemky a ve kterém katastrálním území se dělí, resp. jaké pozemky mají dělením vzniknout a kde se nachází. Proto námitka nicotnosti zjevně nemůže být úspěšná.
11. Veškeré ostatní námitky stěžovatelky, které se snažila uplatnit po celu dobu správního, jakož i soudního řízení, budou vypořádány až v řízení o umístění a povolení případných staveb, bude-li stěžovatelka v těchto řízeních námitky uplatňovat. Rozhodnutí o dělení pozemků nicméně není rozhodnutím o umístění ani o povolení stavby, jak stěžovatelku zcela případně upozornil Nejvyšší správní soud. Rozhodnutí o dělení pozemků toliko stanoví podmínky pro dělení (a nikoliv podmínky pro realizaci budoucího stavebního záměru na děleném pozemku). Dotčená právní úprava §82 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v této souvislosti ukládá povinnost zajistit dopravní napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci pouze pro dělením vzniklé pozemky (nikoliv i pro pozemky nedělené).
12. Přetrvávající nespokojenost stěžovatelky s výsledkem řízení před správními soudy není způsobilá založit důvodnost jejích námitek. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nutno považovat za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji Ústavní soud odmítnul podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu