ECLI:CZ:US:2022:2.US.701.22.1
sp. zn. II. ÚS 701/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, sídlem v Plzni, Palackého nám. 740/28, zastoupeného Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 396/2021-137 ze dne 29. 11. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 75 EXE 8300/2016-90 ze dne 4. 11. 2021 Obvodní soud pro Prahu 9 zastavil exekuci vedenou stěžovatelem k vymožení peněžitého plnění na základě rozhodčího nálezu Mgr. Jana Fišera č. j. 103 Rozh 1753/2016-7 ze dne 16. 5. 2016. Exekuční soud dále uložil oprávněné, aby zaplatila povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 45 969,50 Kč (výrok II.) a aby stěžovateli uhradila náklady exekuce ve výši 112 019 Kč (výrok III.). K odvolání oprávněné Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí exekučního soudu ve výroku o zastavení exekuce jako věcně správné potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky je změnil tak, že výše těchto nákladů činí 27 551,70 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů exekuce tak, že jejich výše činí 6 655 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byly oba nákladové výroky prvostupňového usnesení exekučního soudu rovněž jako věcně správné potvrzeny.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že odvolací soud při výpočtu odměny stěžovatele opomenul kogentní ustanovení §11 odst. 3 exekutorského tarifu, podle kterého má být příslušná odměna v případě zastavení exekuce vypočtena z výše dosud vymožené části pohledávky, a to dle §6 téže vyhlášky. Chybným postupem tak městský soud stěžovateli přiznal výrazně nižší odměnu, než která mu náleží. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud podotýká, že problematikou použití §11 odst. 3 exekutorského tarifu se již ve své rozhodovací praxi zabýval na základě takřka identických ústavních stížností podaných stěžovatelem ve skutkově a právně obdobných věcech (viz usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 48/21, IV. ÚS 3050/20, I. ÚS 615/20, IV. ÚS 1234/20, IV. ÚS 4299/18 aj.). Jedná se o případy, kdy dochází k zastavení exekuce proto, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem pro vážné nedostatky (rozvedené v bodech 9 až 16 napadeného usnesení odvolacího soudu, na něž lze pro stručnost odkázat). Za těchto okolností však nelze uvažovat o soudním exekutorem v mezidobí získaném (vydobytém) plnění jako o vymoženém plnění ve smyslu vzpomínaného ustanovení §11 odst. 3 exekutorského tarifu. Jedná se totiž o plnění, které v prvé řadě vůbec nemělo být vymoženo, a nepředstavuje tak základ pro výpočet výše náhrady nákladů exekuce. Ustanovení §11 odst. 3 exekutorského tarifu tedy není možné na tuto situaci aplikovat. Stěžovatel si přitom mohl a současně i měl být vědom toho, že předmětná exekuce neměla být nařízena, přičemž v tomto ohledu patřičné kroky neučinil. V podrobnostech lze na odůvodnění shora uvedených usnesení Ústavního soudu, jež jsou stěžovateli ostatně známa, bez dalšího zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu