ECLI:CZ:US:2022:2.US.708.22.1
sp. zn. II. ÚS 708/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, se sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2021, č. j. 2112 C 15/2020-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2021, č. j. 2112 C 15/2020-104, kterým mělo být porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále stěžovatelovo právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalovaným. Vedlejší účastník - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se po něm původně žalobou domáhal zaplacení částky 33 886 Kč s úrokem z prodlení. Žalobce postupně disponoval řízením, podal částečné zpětvzetí. Stěžovatel nyní napadá v záhlaví specifikovaný rozsudek Městského soudu v Brně, vydaný v řízení o zaplacení 3 580 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, který částečně řízení zastavil v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal zaplacení částky 1 112 Kč (výrok I.), a dále uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 468 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 3 580 Kč za dobu od 1. 10. 2020 do 7. 12. 2021 a z částky 2 478 Kč za 8. 12. 2021 a z částky 2 468 Kč od 9. 12. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a dále povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 100 Kč (výrok III.), jakož i zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 3 227,60 Kč a soudní poplatek ve výši 1 695 Kč (výrok IV.).
3. Vedlejší účastník se domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení s odvoláním na to, že je vlastníkem pozemku v chatařské oblasti parc. č. X1 o výměře 27 m2, zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. Jundrov, přičemž na tomto pozemku stojí stavba (chata) č. e. X2 ve vlastnictví stěžovatele. Za období od 4. 2. 2012 do 31. 12. 2019 stěžovatel vedlejšímu účastníkovi za užívání předmětného pozemku ničeho neplatil. Soud provedl dokazování stranami předloženými listinnými důkazy (především znalecké posudky k určení obvyklého nájemného zadané jak stěžovatelem, tak vedlejším účastníkem) a výslechem znalce. Naopak neprovedl důkazy ortofotomapou pro nadbytečnost, ani usnesením trestního soudu, neboť skutečnost, že pozemek nabyla Česká republika na podkladu převzetí bez právního titulu v padesátých letech, nebyla mezi stranami sporná. Námitce nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka soud nevyhověl, skutečnost, zda pozemek by měl být vlastnictvím dříve zapsané fyzické osoby, by musel být řešen v příslušném řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Především však do katastru nemovitostí byl zapsán stěžovatel, byť se tak stalo až v průběhu projednávané doby na podkladě záznamu a po celou dobu od převzetí ze strany státu v roce 1955 v katastru figuroval původní vlastník. Soud proto žalobě v příslušném rozsahu vyhověl, protože žalobce měl na žalovanou částku nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a výše žalované částky byla řádně určena dle obvyklého nájemného.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a porušení rovnosti účastníků. Zdůrazňuje, že bagatelním sporem se tedy posuzovaná věc stala až v průběhu řízení před soudem dispozicí s řízením ze strany vedlejšího účastníka, neb návrhem na zahájení řízení požadoval žalobce zaplacení částky 33 886 Kč s úrokem z prodlení. Napadený rozsudek je zároveň způsobilý založit legitimní očekávání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že plnění od stěžovatele na minimálně takové finanční úrovni, jako tomuto bylo přiznáno napadeným rozsudkem, může vymáhat i v budoucnu po celou dobu trvání vlastnictví stěžovatele k předmětné nemovité věci, čímž se ještě více prohlubuje zásah do práv stěžovatele. Stěžovatel namítá porušení zásad rovnosti a zneužití dominantního postavení vedlejším účastníkem, který má zjednodušený přístup ke všem informacím a kterému byla navzdory postupné dispozici řízením přiznána plná náhrada řízení i za úkony, které by soud stěžovateli v opačné situaci procesního úspěchu nepřiznal. Stěžovatel rovněž rozporuje závěry soudu plynoucí z dokazování, podle stěžovatele soud nepřezkoumatelným způsobem vycházel z jím předloženého posudku k určení ceny. Postup, kterým soudní znalec dospěl k závěru o výši obvyklého nájemného, je podle stěžovatele navíc v rozporu s právními předpisy.
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů.
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu se stala částka ve výši 2 468 Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů řízení ve výši 6 100 Kč, tedy částky, které lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní.
9. Podle nálezu tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění v nálezu uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí.
10. Stěžovatel ve své stížnosti vylíčil, že si je vědom judikatury Ústavního soudu k posouzení jednotlivých typů přípustnosti bagatelní věci k projednání. Ústavní soud však kauzu takového charakteru, ve smyslu výše citované judikatury, v nyní souzené věci neshledal. Jak správně odkázal městský soud v bodě 15 rozsudku, i v případě vlastnictví pozemku jinou osobou by stěžovatel byl povinen hradit nájemné za jeho užívání, právní situace pro stěžovatele by tak byla stejná. Skutečnost, že se tyto osoby svého nároku nedomáhaly, nemůže založit legitimní očekávání stěžovatele, že tak nebude činit ani stát. Odůvodnění napadeného rozsudku se jeví jako konzistentní a nikoliv nepřezkoumatelné. Ani z jiných důvodů Ústavní soud neshledal důvody k přijetí stížnosti v bagatelní věci k meritornímu projednání.
11. Lze proto uzavřít, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím městského soudu nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu