ECLI:CZ:US:2022:2.US.733.22.1
sp. zn. II. ÚS 733/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 11 Tdo 1122/2021-4226, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2021 č. j. 4 To 1/2021-4040 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2020 č. j. 37 T 3/2020-3614, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 14. března 2022 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady stěžovateli ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále do práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel byl za tento zvlášť závažný zločin soudem prvního stupně odsouzen podle §283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; dále mu byl podle §66 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest propadnutí části majetku (dvou členských podílů ve stavebním bytovém družstvu) a v rozsudku určených finančních částek ve výši 29 600 Kč a 3 300 Euro. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále soudem prvního stupně uložen trest propadnutí věci, a to movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části napadeného rozsudku soudu prvního stupně (které ve své podstatě tvořily soubor nástrojů trestné činnosti). Za daný přečin byl stěžovatel soudem prvního stupně odsouzen podle §337 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") svým shora uvedeným rozsudkem (mimo jiné) zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch stěžovatele částečně zrušil postupem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu za daný přečin a nově stěžovatele podle §337 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále mu uložil podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let a nově podle §67 odst. 1 trestního zákoníku také peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s výší každé jedné denní sazby 200 Kč.
5. O dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") napadeným usnesením tak, že jej odmítl jako zjevně neopodstatněné postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno argumentuje tím, že napadené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v řízení vedeném na nižších stupních došlo k tzv. deformaci důkazů. Tím mělo dle názoru stěžovatele dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Dovolací soud pak svým napadeným usnesením dané vady nedovoleně aproboval a dopustil se tak obdobného pochybení. Věcně stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že nebyl členem žádné organizované skupiny - žádná taková skupina ve skutečnosti neexistovala, což mělo být z výsledků provedeného dokazování patrné. Výroky o trestu za zvlášť závažný zločin jsou pak dle stěžovatele nepřiměřené přísné a ohledně daného přečinu neměla být trestní represe užita vůbec, neboť trest, ke kterému trestní stíhání v tomto ohledu vedlo, byl zcela bez významu vedle trestu, kterým byl stěžovatel dle očekávání postižen za danou drogovou trestnou činnost (§172 odst. 2 písm. a) trestního řádu). Soudy neměly dostatečně zohlednit údajné polehčující okolnosti svědčící stěžovateli a tyto naopak nedůvodně zlehčovaly. Dle stěžovatele panovaly v jeho trestní věci dokonce natolik výjimečné okolnosti, že mělo dojít k aplikaci §58 trestního zákoníku a uložený trest odnětí svobody mu měl být mimořádně snížen. Zásah do práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel ve "značné disproporci" mezi hodnotou propadnutého majetku a prospěchem získaným jeho nelegální činností.
7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Navíc nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, musí vést k zásahu do práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Proto se Ústavní soud v dané věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva a soudní řízení, v jehož průběhu mělo dojít k namítaným pochybením, Ústavní soud nahlížel jako celek (in globo).
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a dalších listin předložených stěžovatelem (zejm. kopii podaného dovolání), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
10. Obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly. Z pohledu ústavních mantinelů považuje Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí za kvalitně zpracovaná a zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky, srozumitelnosti a podrobnosti argumentace.
11. Ze srovnání obsahu ústavní stížnosti s obsahem stěžovatelova odvolání (resp. jeho dodatečného odůvodnění) ale ještě více s obsahem dovolání, v němž se značná část klíčových pasáží shoduje s ústavní stížností téměř doslovně, je zjevné, že stěžovatel jen opakuje polemiku a argumenty obhajoby již v řízení obecnými soudy vypořádané (k totožnému závěru dospěl rovněž dovolací soud při hodnocení dovolací argumentace -viz zejm. bod 33 napadeného usnesení dovolacího soudu).
12. Soudy provedené dokazování se jeví jako dostatečné a jeho vyhodnocení jako přiléhavé. Ohledně tvrzené deformace důkazů stěžovatel zůstává pouze u paušálních tvrzení bez potřebné konkretizace údajných pochybení. Přitom žádná deformace důkazů se z napadených rozhodnutí prima facie nepodává. Nadto důkazní situace byla poměrně přehledná a důkazy zajištěné orgány činnými v trestním řízení se jeví jednoznačně. Ostatně i samotné doznání stěžovatele, ke kterému v řízení došlo a které ani v ústavní stížnosti nijak zpochybněno není, neponechává co do rozhodných skutkových otázek prostor pro jakékoli relevantní pochybnosti. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se věcí zabývaly řádně tak, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkových podstat daných trestných činů.
13. Ve zbytku pak ústavní stížnost směřuje vůči diskreci obecných soudů ohledně druhů a výměry stěžovateli uložených trestů. A přestože lze patrně přitakat stěžovateli v tom směru, že jemu uložené tresty mohou působit poměrně přísně, nelze v žádném případě dovodit, že by byly (natolik) extrémní, že by si zasluhovaly zvláštní ústavněprávní přezkum. Stěžovatel dlouhodobě a soustavně páchal spolu dalšími odsouzenými závažnou a rozsáhlou drogovou trestnou činnost a obecné soudy své úvahy týkající se trestů v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily (byť soud prvního stupně u trestu propadnutí části majetku ne zcela důsledně). V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti vůči uloženým testům vznesl, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli významného dodat - z napadeného usnesení dovolacího soudu k existenci organizované skupiny a roli stěžovatele v jejím fungování viz body 37 až 40; k otázce nedostatečného zohlednění polehčujících okolností viz body 42 až 45 a k proporcionalitě trestu propadnutí části majetku viz body 51 až 54. Tyto výklady daných otázek a jejich vztáhnutí na poměry projednávané věci shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za zcela uspokojivé.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu