ECLI:CZ:US:2022:2.US.740.22.1
sp. zn. II. ÚS 740/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sitty, právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Zemanem, advokátem, sídlem V Chaloupkách 403, Neratovice - Libiš s adresou pro doručování Blattného 2315, Praha 5, proti výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. 61 Co 158/2021, za vedlejšího účastenství Společenství vlastníků X, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedené části rozsudku krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastník se v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal na stěžovateli zaplacení částky 36 167,50 Kč s příslušenstvím, představující dlužné platby spojené s užíváním blíže určené bytové jednotky. Žalovaná částka představuje nedoplatek za služby za rok 2017-2020. Dále se vedlejší účastník domáhal úhrady částky 4 469, 35 Kč, což je podíl stěžovatele na nájemném z pronájmu společných prostor za rok 2018. Shromáždění žalobce rozhodlo dne 2. 12. 2019, že podíl členů žalobce z nájemného společných prostor za rok 2018 jsou členové povinni převést jako mimořádný příspěvek na správu domu do fondu oprav. Stěžovatel se výplaty tohoto podílu domohl před soudem a žalobci bylo uloženo, aby stěžovateli shora uvedenou částku vyplatil, což také učinil. Nicméně stěžovatel byl zavázán vůči žalobci na základě usnesení shromáždění ze dne 2. 12. 2019, z toho důvodu se ve svém žalobním návrhu domáhal úhrady i shora uvedené částky.
O návrhu bylo okresním soudem rozhodnuto tak, že výrokem I. bylo řízení co do částky 0,15 Kč zastaveno. Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 36 167, 35 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení a výrokem IV. byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky 4 550 Kč.
K odvolání stěžovatele byl výrokem I. rozsudku krajského soudu změněn výrok nalézacího soudu II. tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 21 541,35 s příslušenstvím, v části týkající se období od května do srpna 2020 byla žaloba zamítnuta. Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku V. a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že závěry odvolacího soudu jsou postaveny na právních závěrech, které nemají oporu v provedených důkazech a jsou v rozporu s hmotným právem. Krajský soud se nevypořádal s argumentací stěžovatele a nevedl dokazování ke skutečnostem, které stěžovatel rozporoval a tvrdil. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že vyúčtování služeb za léta 2017-2019 reklamoval, přičemž tato reklamace nebyla ze strany vedlejšího účastníka nikdy řádně vyřízena. Stěžovatel a vedlejší účastník se v souvislosti s vyúčtováním elektřiny ve společných prostorech domu neshodnou v tom, zda tato má být vyúčtována podle podílu na společných částech nebo podle zvláštního právního předpisu, který odkazuje na počet osob. Odvolací soud vyšel z toho, že tato spotřeba má být vyúčtována podle podílu na společných částech domu. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, když nepřihlédl k tomu, že neobdržel vyúčtování za sporné období a tudíž se s ním nemohl řádně seznámit. Odvolací soud se podle stěžovatele nezabýval ani námitkou týkající se promlčení částky 294 Kč, která byla sice obsažena ve vyúčtování za rok 2017, ovšem byla mu účtována již v období roku 2015 a 2016. Dále stěžovatel nesouhlasil s tím, že svůj podíl z nájmu společných prostor, který mu byl na základě soudního rozhodnutí vyplacen, by měl de facto vrátit, a to na základě rozhodnutí shromáždění, které rozhodlo o tom, že vlastníci jsou povinni zaplatit mimořádný příspěvek na správu domu ve výši odpovídající jejich podílu na příjmu z nájmu společných prostor. Podle stěžovatele bylo o vyplacení sporné částky již rozhodnuto v jiném soudním řízení a vedlejší účastník si tak nemůže výplatu této částky nárokovat.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo řádně doručeno vyúčtování za roky 2017- 2019, lze zcela odkázat na odůvodnění obecných soudů, které dospěly shodně k závěru, že v situaci, kdy stěžovatel reklamoval obsah vyúčtování, musel mít možnost se s ním seznámit. Pokud stěžovatel relativně obsáhle namítá, že obecné soudy měly při vyúčtování elektřiny ve společných prostorách domu vyjít z počtu osob a nikoliv z výše podílu stěžovatele na společných prostorech v domě, zcela přehlíží, že Ústavní soud není další odvolací instancí a prosté porušení zákona či dokonce stanov vedlejšího účastníka nemůže samo o sobě představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele. K obdobným závěrům lze pak dospět i v souvislosti s námitkami, které směřují k posouzení otázky promlčení částky 294 Kč.
Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s povinností stěžovatele uhradit mimořádný příspěvek vlastníků do fondu oprav, jedná se opět o typický výklad podústavního práva a je tak především na obecných soudech, aby se s argumentací stěžovatele vypořádaly. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že krajský soud se s relevantními námitkami vypořádal a na jeho rozhodnutí tak nelze nahlížet jako na libovolné. Samotný nesouhlas stěžovatele s názorem odvolacího soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní.
Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Závěry obecných soudů nevykazují ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu