ECLI:CZ:US:2022:2.US.743.21.1
sp. zn. II. ÚS 743/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020 č. j. 6 Tdo 1230/2020-12117, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2020 sp. zn. 3 To 59/2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 6. 2019 č. j. 62 T 12/2018-11317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména pak práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tato Ústavní stížnost byla sepsána advokátem JUDr. Petrem Šádou, který k ní též doložil stěžovatelem podepsanou plnou moc k jeho zastupování. Dne 1. 4. 2021 obdržel Ústavní soud další ústavní stížnost téhož stěžovatele, sepsanou advokátem JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., který k ní rovněž doložil plnou moc pro zastupování stěžovatele v této věci. Ústavní soud s ohledem na znění §29 zákona o Ústavním soudu vyzval dopisem ze dne 12. 5. 2021 stěžovatele, aby v určené době sdělil, který z těchto advokátů jej bude v řízení před Ústavním soudem nadále zastupovat.
2. Dne 18. 6. 2021 obdržel Ústavní soud sdělení stěžovatele, že jej bude v řízení zastupovat JUDr. Pavel Jelínek, Ph.D. Dne 7. 7. 2021 pak Ústavní soud obdržel sdělení advokáta JUDr. Tomáše Sokola, že to bude on, kdo bude stěžovatele v řízení nadále zastupovat, a současně s tímto sdělením byla Ústavnímu soudu předložena ústavní stížnost sepsaná tímto zástupcem. Plnou moc zástupce doručil Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2021.
3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a z vyžádaného trestního spisu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 6. 2019 č. j. 62 T 12/2018-11317 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech či družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let. Proti shora uvedenému rozsudku podal stěžovatel, spoluobviněný a státní zástupce (v neprospěch stěžovatele a spoluobviněného) odvolání, která Vrchní soud v Praze zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy dovodily výši zkrácené daně z přidané hodnoty a vylákané neoprávněné výhody včetně právní kvalifikace, aniž by bylo zcela vyjasněno, jakým způsobem měla být aplikována příslušná daňová pravidla, zda a komu přesně zákon ukládal ty povinnosti, jejichž údajným porušením mělo ke zkrácení daní dojít, zda a jakým přesně způsobem vůbec mohlo dojít ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu ponechání si částek, které měly být jako daň (daně) odvedeny státu, a už vůbec neuvádí, jak se stěžovatel měl v této věci neoprávněně obohatit. Podle stěžovatele obecné soudy nepředložily ve věci vlastní názor, nýbrž zcela přejaly nesprávný názor správce daně, pokud jde o otázku, který subjekt byl u posuzovaných obchodů nositelem daňové povinnosti.
6. Podle stěžovatele odvolací soud zcela rezignoval na svou přezkumnou roli a v podstatě pouze zkopíroval některé části odůvodnění rozsudku soudu nalézacího do vlastního rozhodnutí a uvedl, že s nimi souhlasí, aniž by, byť jen obecně, vysvětlil, jakými úvahami byl veden. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dokonce natolik chabé, že důvodně vyvolává otázku, zda se odvolací soud odvolacími námitkami stěžovatele vůbec zabýval a zda problematice, o kterou v dané trestní věci jde, vůbec porozuměl. Tyto závěry lze dle názoru stěžovatele vyslovit i bez znalosti trestního spisu, a to na základě pouhého porovnání obou rozhodnutí. Soud druhého stupně stěžovateli znemožnil, aby mohl využít účinný prostředek nápravy proti zjištěním soudu prvního stupně, která nepovažuje za správná, a díky tomu, že se proti nim mohl bránit pouze dovoláním, byla mu ve své podstatě odebrána možnost dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Stěžovatel nesouhlasí s popisem jeho jednání včetně následku (výše zkrácených daní), nemůže souhlasit se skutkovými závěry ohledně samotného rozsahu zkrácení daňové povinnosti, když je přesvědčen, že tyto vycházejí z nesprávných závěrů právních, resp. z nesprávné aplikace veřejného práva, a to konkrétně zákona o dani z přidané hodnoty, ba dokonce v případě soudu dovolacího z neznalostí, když stěžovatel žádný poplatek nezkrátil.
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 2. 2022 a ze dne 18. 2. 2022 stěžovatel poukázal na argumentaci státního zástupce v odvolání, a to ohledně absence výroků o uložení ochranných opatření v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Stěžovatel je názoru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo konkrétní osobě poskytnuto postavení zúčastněné osoby, se všemi právy z toho plynoucími a s patřičným dokazováním, a došlo tak k vadnému procesnímu postupu, nerespektujícího práva zúčastněné osoby, která jsou garantována trestní řádem a ve svém důsledku popsaným postupem tak přípravné trestní řízení, ale i řízení před obecnými soudy, bylo zatíženo neodstranitelnou procesní vadou, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Stěžovatel ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, i když stěžovatel tvrdí opak. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily.
10. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)].
11. Nejvyšší soud, který rozhodoval ve věci v poslední instanci, vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek konstatoval, že stěžovatel své námitky, až na výjimky, sice formálně opřel o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Námitky stěžovatele fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, přičemž stěžovatel nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání, a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu. Ačkoli tedy Nejvyšší soud z výše shrnutých důvodů odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, přesto se k některým uplatněným námitkám blíže vyjádřil i v odůvodnění napadeného usnesení. Jedná se zejména o námitku týkající totožnosti skutku popsaného v obžalobě a posléze v rozsudku soudu prvního stupně, subjektivní stránky trestného činu, absence tlumočníka v přípravném řízení při výsleších svědků v Polské republice či námitku ohledně tzv. opomenutých důkazů. V souladu s judikaturou Ústavního soudu dovolací soud přezkoumal rozhodnutí soudů nižších soudů rovněž z hlediska tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle Ústavního soudu je odůvodnění usnesení dovolacího soudu v tomto smyslu dostačující, a pokud stěžovatel uvedené námitky vznesl rovněž v ústavní stížnosti, postačí na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkázat.
12. S ohledem na charakter námitek v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve své ústavní stížnosti totiž prakticky opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly, i když stěžovatel je přesvědčen, že zejména u soudu odvolacího se tak nestalo a odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné až nepřezkoumatelné. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu