ECLI:CZ:US:2022:2.US.765.22.1
sp. zn. II. ÚS 765/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů K. R. a R. R., zastoupených Mgr. Bc. Jakubem Langrem, advokátem, sídlem v Plzni, Havlíčkova 1100/20, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 8. 2021 č. j. 4 C 258/2020-206 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2021 č. j. 61 Co 214/2021-245, za účasti Okresního soudu v Tachově a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a T. R., jako vedlejší účastnice řízení a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 16. 3. 2022 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která splňuje formální náležitosti. Stěžovatelé se domáhají zrušení výše zmíněných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejich práva na soudní ochranu ukotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 19. 8. 2021 vydal Okresní soud v Tachově (dále jen "okresní soud") rozsudek č. j. 4 C 258/2020-206, kterým rozhodl ve věci stanovení výživného vedlejší účastnice řízení (žalobkyně v řízeních před obecnými soudy), přičemž dospěl k závěru, že žaloba je ve svém základu důvodná. Soud stanovil, že stěžovatel (otec vedlejší účastnice řízení, 1) žalovaný v řízení před obecnými soudy) je povinen přispívat na výživu vedlejší účastnici částkou 8 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice, počínaje dnem 1. 4. 2019 (výrok I.) a zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 4. 2019 do 31. 8. 2021 ve výši 222 000 Kč, a to nejpozději do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Stěžovatelka (matka vedlejší účastnice řízení, 2) žalovaná v řízení před obecnými soudy) má za stejných okolností jako stěžovatel přispívat 3 000 Kč měsíčně (výrok IV.) a zaplatit nedoplatek 82 000 Kč (výrok V.). Žaloba byla částečně zamítnuta ohledně povinnosti stěžovatele přispívat na výživu částkou 1 000 Kč měsíčně (výrok III.) a povinnosti stěžovatelky částkou 4 000 Kč měsíčně (výrok VI.). Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") pak dne 15. 12. 2021 vydal rozsudek č. j. 61 Co 214/2021-245, kterým výroky I., IV. a VII. potvrdil (výrok I. odvolacího soudu). Byl změněn rozsudek okresního soudu co do výroku II. a V. tak, že oběma stěžovatelům bylo uloženo uhradit dlužné výživné ve výši 244 000 Kč (stěžovatel), resp. ve výši 89 000 Kč (stěžovatelka), formou splátek se splatností první splátky do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí, druhé splátky do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, třetí splátky do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí a čtvrté splátky do 1 roku od právní moci rozhodnutí, a to vše pod ztrátou výhody splátek (výroky II. a III. odvolacího soudu). Dále pak bylo stěžovatelům uloženo nahradit vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 28 224,88 Kč do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí (výrok IV. odvolacího soudu).
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že se obecné soudy v rámci napadených rozsudků nezabývaly skutečností, že stěžovatelé mají další vyživovací povinnost k nyní již zletilému synovi, a taktéž se řádně nevypořádaly s argumenty stěžovatelky, že nedosahuje vyšších příjmů s ohledem na obstarávání domácnosti a péče o nezletilého syna. Dále pak stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně posuzovaly životní úroveň a možnosti a schopnosti stěžovatelů odděleně, i přes to, že jsou manželé a žijí a hospodaří společně. Dle stěžovatelů také obecné soudy nevzaly dostatečně v potaz potřeby vedlejší účastnice a také její vztah ke stěžovatelům. Zpětné přiznání výživného stěžovatelé považují v tomto konkrétním případě za nesprávné a nespravedlivé. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny oba uvedené rozsudky obecných soudů zrušil a v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost bodu II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu, a to do doby meritorního rozhodnutí o této stížnosti.
5. Ústavní soud posoudil danou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovou ústavní stížnost se jedná i zde.
7. Ústavní soud je přesvědčen, že argumentace v napadených rozhodnutích jak okresního, tak odvolacího soudu byla logická a ústavně konformní. Okresní soud vzal v potaz vyživovací povinnost k synovi (zohlednil i jeho konkrétní potřeby - viz bod 28 rozsudku okresního soudu), velmi podrobně se zabýval vztahy v rodině účastníků řízení, tím jak vypadaly v minulosti i současnosti, i tím co bylo příčinou jejich problematičnosti. Odůvodnil výši výživného konkrétními důvody a okolnostmi, které chápal v jejich komplexnosti a provázanosti, přičemž vedl v patrnosti i schopnosti a potřeby vedlejší účastnice (viz např. bod 37 rozsudku okresního soudu). Uvedl, proč bere v patrnost, že stěžovatelka nedosahuje vyšších příjmů, přičemž argumentaci poté ještě rozvedl odvolací soud (viz bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Není však úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost výše částky výživného či další podrobnosti týkající se jeho stanovení, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu použitých podústavních norem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby ověřil, zda obecné soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem, který by bylo třeba považovat za exces (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 385/08).
8. Ústavní soud tedy v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že obecné soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 972/18) a relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost, kdy je hodnotily z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci. Ústavní soud tudíž došel k závěru, že v žádném ohledu nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelů, aby v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost bodů II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu do doby meritorního rozhodnutí o této stížnosti, protože neshledal důvod pro toto opatření a o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 4. 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu