ECLI:CZ:US:2022:2.US.788.22.1
sp. zn. II. ÚS 788/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V.D.KUKA a.s., sídlem Vinohradská 1789/40, Praha 2, zastoupené Barborou Gaveau, advokátkou, sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3200/2021-199 ze dne 15. 12. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 125/2021-150 ze dne 16. 6. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 12/2018-107 ze dne 11. 12. 2020 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 42 C 12/2018-113 ze dne 24. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se v řízení o žalobě, podané k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, domáhala po stěžovatelce zaplacení celkem 103 222,58 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných úhrad za poskytnuté překlady textů z cizího jazyka, jež si stěžovatelka měla u žalobkyně objednat. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě co do částky 85 308 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím vyhověl, ve zbytku, tj. co do částky 17 914,68 Kč (představující fakturovanou daň z přidané hodnoty) s požadovaným příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že nalézací soud postupoval překvapivě, když nejprve sdělil, že neprokáže-li uzavření smlouvy se stěžovatelkou a své oprávnění fakturovat, žalobu zamítne, aby posléze změnil právní názor na skutkový stav bez řádného upozornění účastníků řízení. Tím jim znemožnil se k němu vyjádřit, případně i navrhnout důkazy. Stěžovatelka dále namítla libovůli soudů při hodnocení důkazů, jakož i to, že soudy se opomněly vypořádat s tvrzením žalobkyně stran vad díla a postoje žalobkyně k jejich odstranění. Soudy v návaznosti na to dle mínění stěžovatelky neřešily, že opravené bezvadné překlady by jí měly být žalobkyní také řádně předány, a s jejími námitkami, že překlady nikdy nebyly opraveny a jako takové předány, se argumentačně nevypořádaly. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost představuje v zásadě opakování téže argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a s níž se tyto soudy již dostatečně vypořádaly.
Otázka způsobu fakturace byla pro řešení souzené věci bezvýznamná. Jak přiléhavě podotkl odvolací soud, předmětný spor není jakousi kombinací sporu právního a účetního, neboť v daném případě se jedná jen o posouzení, zda byla uzavřena smlouva o dílo mezi stranami sporu, zda bylo dílo žalobkyní zhotoveno a předáno a zda stěžovatelka jako objednatel uhradila za dodané překlady sjednanou cenu, popřípadě zda a jak žalobkyni jako zhotoviteli vytkla (reklamovala) vady díla. Problematika stornování faktur v samotném účetnictví žalobkyně (či snad jiné právní osoby) stojí vně tohoto posouzení, takže nalézací soud správně neměl vyzývat žalobkyni k doložení storna konkrétních faktur (viz bod 16 rozsudku městského soudu), ale soustředit se na relevantní skutková zjištění, což ve výsledku učinil.
V rámci provedeného dokazování přitom bylo prokázáno, že mezi stěžovatelkou a žalobkyní existoval odpovídající právní vztah, neboť stěžovatelka u žalobkyně poptávala, resp. přímo objednávala překlady textů. Úvaha soudů, že na základě přijetí objednávky stěžovatelky, činěné vůči žalobkyni prostřednictvím elektronické pošty, došlo k uzavření smlouvy o dílo týkající se specifikovaného překladu, nachází svůj odraz v důkazu e-mailovou korespondencí mezi oběma účastníky (srov. body 5 až 28 rozsudku obvodního soudu), takže se nejedná o projev ústavně zapovězené svévole. Odvolacímu ani nalézacímu soudu v té spojitosti neuniklo pozornosti, že stěžovatelka nejprve zcela popírala existenci jakéhokoli vztahu mezi ní a žalobkyní, posléze však svůj postoj změnila, když začala tvrdit, že překlad byl vadný, pročež musela o jeho zhotovení požádat někoho jiného (bod 64 rozsudku obvodního soudu). Stejně tak odvolací soud postřehl, že stěžovatelka na jednu stranu v odvolacím řízení tvrdila, že jí vůbec není zřejmé, o jaké dílo mělo jít, třebaže v odvolání na druhou stranu uvedla, že se jednalo o 200 stran textu, ke kterým měla výhrady z důvodu kvality překladu (bod 14 rozsudku městského soudu). Dospěly-li soudy za těchto okolností k závěru, že objednané dílo stěžovatelka od žalobkyně opravdu obdržela, nezpronevěřily se postulátům spravedlivého procesu.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky, že se soudy opomněly vypořádat s jejím tvrzením, že jí nebyly žalobkyní řádně předány opravené bezvadné překlady, dlužno poznamenat, že stěžovatelka ve své argumentaci přehlíží podstatnou okolnost, a sice že vyjma obecné deklarace nespokojenosti s kvalitou zhotovených překladů v prvé řadě netvrdila, že by byla dotčené vady díla právně relevantním způsobem u žalobkyně reklamovala (v podrobnostech viz závěr bodu 64 rozsudku obvodního soudu), natož aby byla řádné vytčení vad žalobkyni v soudním řízení prokázala (bod 16 in fine rozsudku městského soudu, str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). V tomto směru tedy žalobkyni již netížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran toho, jak se snad vypořádala s takovou reklamací stěžovatelky, v to počítaje případné doručení opraveného překladu. Ani zde tedy Ústavní soud nedospěl k závěru, že by vývody soudů vybočovaly z kautel spravedlivého procesu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu