ECLI:CZ:US:2022:2.US.80.22.1
sp. zn. II. ÚS 80/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NEVÁHEJTE A BRAŇTE SE s.r.o., sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021 č. j. 55 Co 336/2021-58; za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelka působí jako obchodní společnost nabízející služby dlužníkům. Dne 3. 2. 2021 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, kterou se domáhala po obchodní společnosti poskytující finanční služby (dále jen jako "žalovaná") částku cca 100 tisíc Kč z důvodu bezdůvodného obohacení. Jednalo se o hodnotu úvěru, který poskytla žalovaná fyzické osobě (dále jen jako "dlužnice") na základě smlouvy o úvěru - platnost smlouvy byla ovšem zpochybněna. Dlužnice hodnotu úvěru na stěžovatelku převedla jako pohledávku. Dne 29. 3. 2021 vzala stěžovatelka svou žalobu zpět, neboť žalovaná spornou částku uhradila na účet dlužnice. Nalézací soud usnesením řízení zastavil a žalované určil uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 27 tisíc Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným usnesením výrok o nákladech změnil tak, že stěžovatelka naopak je povinna hradit žalované náklady řízení ve výši 13 tisíc Kč. Dle něj stěžovatelka ani přes výzvu nalézacího soudu nebyla schopna dodat do spisu potvrzení o (předchozím) uzavření smlouvy o převzetí pohledávky, přiložena byla pouze informace o postoupení uplatněná v jiném soudním řízení. Stěžovatelka ani neprokázala, že by žalované byla doručena informace o postoupení pohledávky. Žalovaná plnění na účet dlužnice odůvodnila vyhověním předžalobní výzvy dlužnice z 28. 7. 2020. Odvolací soud proto došel k závěru, že zastavení řízení zavinila stěžovatelka, neboť vzala žalobu zpět, aniž by se jí od žalované čehokoliv dostalo a ta na zastavení neměla žádný podíl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a považuje jej za svévolné. Rekapituluje, že dlužnice podala dne 3. 9. 2020 (v rámci zde nepřezkoumávaného soudního řízení) na žalovanou žalobu nárokující hodnotu úvěru, dne 1. 10. 2020 pak byla v rámci řízení žalovaná informována, že dne 31. 8. 2020 byla pohledávka postoupena dlužnicí na stěžovatelku. Dne 19. 11. 2020 dlužnice vzala svou žalobu zpět bez nároku na náhradu nákladů řízení. Jestliže tak dne 3. 2. 2021 byla stěžovatelkou podána žaloba o postoupenou pohledávku, musela již žalovaná o postoupení dobře vědět z předchozího řízení. Pokud žalovaná plnila dlužnici pár dnů po podání žaloby (fakticky po vydání elektronického platebního rozkazu), je zřejmé, že reagovala právě na tento krok stěžovatelky a nikoliv na sedm měsíců starou předžalobní výzvu dlužnice, to by mohla plnit již dávno. Postup žalované má charakter zastíracího manévru s cílem vyhnout se placení nákladů řízení. Ty přitom stěžovatelce mají náležet, neboť s postoupením pohledávky bylo postoupeno i veškeré příslušenství včetně náhrady nákladů zastoupení. Stěžovatelce je známa judikatura Ústavního soudu týkající se bagatelnosti sporu, dle ní se však o takovou věc nejedná, neboť zaprvé odvolací soud rozhoduje "podivně" v řadě sporů týkajících se žalované, zadruhé šlo původně o spor ze spotřebitelské smlouvy a stěžovatelka se snaží svými aktivitami pomoci spotřebitelům jako slabším stranám. V neposlední řadě celková částka přesahující 40 tisíc Kč již není zanedbatelná.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal
8. Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku odvolacího soudu vymezujícího úhradu nákladů řízení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi problematikou nákladů řízení zabýval opakovaně, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Patří do výlučné pravomoci obecných soudů rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rovněž rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které tradičně náleží zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí (za všechny srov. shrnutí v nálezu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zmíněná omezenost ústavněprávního přezkumu je v aktuální věci ještě zdůrazněna aspektem její tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v právním řádu vymezil. Obecně se za indikativní hranici bagatelnosti považuje částka 50 tisíc Kč, pod kterou občanský soudní řád znemožňuje podání dovolání. I kdyby Ústavní soud přihlédl k metodice výpočtu sporné částky aplikované stěžovatelem (tj. že jako "ztrátu" počítá nepřiznanou i uhrazenou náhradu nákladů řízení), zmíněná hranice by překonána nebyla.
9. Stěžovatelka si předestřené překážky uvědomuje a snaží se s nimi v ústavní stížnosti vypořádat (viz výše). Její argumentace však není přesvědčivá. Stěžovatelka nijak nerozvedla, proč zrovna v jejím případě by mělo jít o závažný zásah do majetkového práva, subjektivní přesvědčení o nebagatelnosti částky nepostačí. Obdobně i tvrzení o podivnosti rozhodovací praxe odvolacího soudu ve vztahu k žalované není nijak doloženo, jediný odkaz na případ řešený zdejším soudem pod sp. zn. I. ÚS 1408/21 neobstojí, neboť v něm byla usnesením z 5. 10. 2021 ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Konečně ani teze o spotřebitelském charakteru sporu není přiléhavá, původní vztah mezi dlužnicí a žalovanou nelze jednostranně přenést na jiné subjekty, ostatně stěžovatelka je obchodní společností a dlužníkům "pomáhá" za účelem generování vlastního zisku.
10. Ústavní soud v neposlední řadě nesdílí názor stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je svévolné a excesivní. Postup stěžovatelky i dlužnice obecně vyvolává řadu otazníků: jestliže pohledávka měla být postoupena na stěžovatelku již 31. 8. 2020, proč (původní) žalobu dne 3. 9. 2020 (tj. několik dnů po postoupení) podávala dlužnice? Proč byla žaloba dlužnice vzata zpět, pokud bylo cílem žalované pomoci dlužnici? Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nikde jasně nedoložila, že by žalované byla doručena smlouva o postoupení pohledávky mezi dlužnicí a stěžovatelkou. Ústavní soud není z výše uvedených důvodů oprávněn přezkoumávat, co se (ne)stalo v jiném soudním řízení nebo zkoumat důvody, proč ten který účastník jak jednal. Postup stěžovatelky dle všeho není čistě nezištný ve smyslu pomoci dlužníkům, jejím cílem je naopak využít situací spojených s neplatností některých úvěrových smluv a čerpat z nich prospěch ve formě účtování nákladů řízení.
11. Při aplikaci shora vymezeného obecného rámce na konkrétní případ Ústavní soud uzavírá, že podobný typ sporů jako v přezkoumávaném řízení by mohl nabýt ústavněprávního rozměru pouze v naprosto výjimečných případech, k těm se však projednávaná věc neřadí. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu