ECLI:CZ:US:2022:2.US.812.22.1
sp. zn. II. ÚS 812/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupené Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem v Prostějově, Palackého 151/10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 532/2021-192 ze dne 13. 1. 2022 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 16131/2021-119 ze dne 27. 11. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je spolu s dalšími obviněnými stíhána pro skutky právně kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, a dále jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 1 a 2 trestního zákoníku.
Shora označeným usnesením Okresního soudu v Ostravě bylo podle §68 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozhodnuto o vzetí stěžovatelky do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. ř. Vazba jí byla započtena od jejího zadržení dne 25. 11. 2021 v 5:05 hodin. Týmž rozhodnutím vzal soudce do vazby i další spoluobviněné, včetně manžela stěžovatelky M. Č. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadli manželé Č. stížnostmi, které Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že rozhodnutí soudu prvního stupně je co do naplnění vazebního důvodu nepřezkoumatelné. Okresnímu soudu v té spojitosti vytkla, že neuvedl, jakým směrem a proč by měla stěžovatelka svědky ovlivňovat. Tento nedostatek dle jejího názoru tíží i napadené usnesení krajského soudu. Oba soudy tak ve vztahu ke svědkům vycházejí z nevyvratitelné domněnky, že každý obviněný s hrozícím trestem 5 až 10 let svědky ovlivňuje. To stěžovatelka pokládá za rozporné s právními názory vyjádřenými v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelka připomněla, že všichni obvinění o svém prošetřování dlouhodobě věděli, takže hrozilo-li ovlivňování svědků, mohlo či muselo k němu již dávno dojít. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy ve vazební věci stěžovatelky vybočily z kautel spravedlivého procesu. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je stran naplnění důvodu tzv. vazby koluzní [§67 písm. b) tr. ř.] poněkud úsporné a je vedeno spíše v obecné rovině (viz bod 7 napadeného prvostupňového usnesení). Krajský soud tento deficit přece jen napravil, když v bodě 14 svého usnesení uvedl, že stíhané protiprávní jednání bylo pácháno za součinnosti velkého počtu osob. Státní zástupce ve svém návrhu specifikoval osoby, jejichž výslech je pro objasnění věci potřebný, přičemž se jednalo o svědky v některých případech obviněným pracovně podřízené. Obava z ovlivňování výpovědí těchto osob, které jsou obviněným známy, stejně jako kontakty na ně, tak dle krajského soudu byla namístě. Tato úvaha se Ústavnímu soudu nejeví nepřiměřenou.
Je třeba zdůraznit, že důvod koluzní vazby mohou zavdat již důvodné obavy, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Nemusí tedy nutně jít o zjištění, že obviněný se již svědky pokusil ovlivnit, anebo že v tomto směru vyjádřil patřičné odhodlání apod. Nelze proto souhlasit s vývodem stěžovatelky, že jedním z předpokladů pro důvod vazby dle §67 písm. b) tr. ř. je, že bez její vazby by k ovlivnění svědků (nevyhnutelně) došlo. Ostatně dopředu není nikdy možné zcela vyloučit či naopak s jistotou potvrdit, jestli se obviněný k ovlivňování (dosud nevyslechnutých) svědků opravdu uchýlí či nikoli. Podstatnou tu tak je důvodná obava, že k němu dojde. Tato obava samozřejmě musí mít objektivní charakter. V případě stěžovatelky se tato obava zakládala jak na zjištěních, vyplynuvších z operativní činnosti policie (především zajištěná komunikace mezi obviněnými navzájem a dalšími osobami nasvědčující intenzivní součinnosti mezi nimi), tak i na skutečnosti, že za této situace jsou výpovědi dosud nevyslechnutých svědků pro objasnění této rozsáhlé trestné činnosti neméně stěžejní.
Na vyloženém nic nemění ani poznámka stěžovatelky, že věc byla prošetřována delší dobu, takže k případnému ovlivnění svědků už mohlo dojít. Na tomto místě je třeba poznamenat, že vyšetřování představuje postupně se vyvíjející proces ve všech jeho oblastech, v jehož rámci může dojít k celé řadě proměn. Není proto vyloučeno, aby bylo zamezeno ovlivňování svědků v pozdějších fázích přípravného řízení, neboť jejich výslech se přirozeně vede na pozadí výsledků dosud nashromážděného důkazního materiálu. Hrozba možného ovlivnění svědků v závěru šetření je z podstaty větší nežli v jeho počátcích, kdy obviněný zpravidla ani nemá představu, jakým směrem se vyšetřování ubírá, jaká je taktika policejního orgánu či které skutečnosti vyšly najevo. Nadto svědci, byť mohli být v mezidobí obviněným instruováni ohledně případných výpovědí, mohou být vyslechnuti ke konkrétním událostem či okolnostem, které vyplynou teprve později a ve vztahu k nimž k ovlivnění nedošlo, resp. ani dojít nemohlo.
V dané souvislosti pak neobstojí odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 264/98 ze dne 11. 9. 1998 (N 85/11 SbNU 261), poněvadž v jím řešené věci byl nedostatek důvodu vazby koluzní spatřován v tom, že orgány činné v trestním řízení při rozhodování o vazbě náležitě nevzaly v úvahu, že obviněný se ke skutku doznal (pouze tvrdil, že mělo jít o recesi), takže zájem na objasňování tehdejšího trestného činu ve svém důsledku nepřevyšoval zájem na svobodě jednotlivce. Závěry tohoto nálezu tedy nejsou na případ stěžovatelky bez dalšího přenositelné. Obdobně to platí i pro stěžovatelkou opakovaně připomínaný nález sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315). V něm Ústavní soud naopak zdůraznil, že "[p]ři rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty konkrétních skutečností, které opodstatňují vazební důvody. V těchto případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi nepodložené podezření, poněvadž by to vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného". Poznatky vyvěrající ze shora vzpomenuté zajištěné komunikace mezi obviněnými (navzájem či s dalšími osobami) i nezanedbatelnou míru závislosti úspěchu objasnění trestné činnosti na do té doby neuskutečněných výsleších klíčových svědků (pro jejichž autenticitu je zapotřebí, aby nebyly poznamenány vlivem ze strany obviněných) považuje Ústavní soud za dostatečně konkrétní skutečnosti, jimiž orgány činné v trestním řízení podložily vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř.
Na závěr se sluší podotknout, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, č. j. 4 VZV 5/2021-225 ze dne 12. 1. 2022, jež nabylo právní moci dne 21. 1. 2022, byla stěžovatelka propuštěna z vazby na svobodu. Státní zástupce totiž shledal, že v mezidobí od vzetí stěžovatelky do vazby již byli k věci vyslechnuti jak všichni obvinění, tak i provedeny kýžené výslechy 20 svědků. Tím také odpadl důvod vazby koluzní.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu