ECLI:CZ:US:2022:2.US.854.22.1
sp. zn. II. ÚS 854/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti IMPROFEX CZ s. r. o., sídlem Vyšehradská 320/49, Praha 2 - Nové Město, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Kokešem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 348/2019-53 ze dne 3. 2. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Finanční úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty ve výši 52 894 490 Kč za zdaňovací období říjen a listopad 2012. Podkladem byla daňová kontrola, ze které vyplynulo, že obchody stěžovatelky s drahými kovy v uvedeném období byly součástí řetězce transakcí, jejichž cílem bylo znemožnit výběr DPH. Odvolací finanční ředitelství (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. 37866/15/5300-22442-709739 ze dne 9. 11. 2015 zamítl odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům správce daně, neboť sice byly splněny materiální i formální podmínky pro vznik nároku na odpočet daně, ale jelikož předmětné transakce byly zasaženy podvodným jednáním a stěžovatelka o zapojení do podvodného řetězce transakcí věděla nebo přinejmenším vědět měla, byl tento nárok stěžovatelce správně odepřen.
3. Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 10 Af 2/2016-97 ze dne 28. 11. 2019 zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem.
4. Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost. V ní především namítá, že správní soudy nesprávně uzavřely, že stěžovatelka věděla nebo mohla a měla vědět o své účasti na podvodném jednání. Podle stěžovatelky se totiž správci daně tuto skutečnost prokázat nepodařilo. Jak stěžovatelka uvádí, mezi ní a jejím odběratelem a dodavatelem existoval vztah vzájemné důvěry, nebylo tak nutné ověřovat původ zboží či jeho garantované vlastnosti. Není přitom v jejích silách prověřovat si důkladně každého obchodního partnera, přičemž i dle judikatury Soudního dvora Evropské unie nelze od každého daňového subjektu požadovat, aby si svého obchodního partnera rozsáhle prověřoval.
5. Jde-li o to, že smlouvy byly uzavírány v ústní podobě, stěžovatelka upozorňuje, že žádný právní předpis nepředepisuje pro daný typ obchodů uzavírání smluv písemně. To platí i o způsobu úhrady kupní ceny, která byla činěna formou zápočtů, což je legální způsob výslovně umožněný občanským zákoníkem.
6. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že se její vědomost o podvodném jednání dovozuje ze způsobu předávání zboží (k němuž mělo docházet na jižním okraji Prahy a jiných dohodnutých místech z jednoho automobilu do druhého, přičemž zboží předávali jednatelé společností nebo řidiči automobilů v kufříku či aktovkách přesto, že hmotnost materiálů byla od 2 kg do 600 kg), neboť samotné předání je otázkou důvěry mezi stěžovatelkou a dodavatelem či odběratelem a stěžovatelka zvolený způsob považovala za nejbezpečnější.
7. Podle stěžovatelky tak soudy pouze uvedly výčet několika okolností, které by snad dle jejich názorů ve svém souhrnu mohly vzbuzovat pochybnosti o nevědomosti stěžovatelky o existenci údajného podvodného jednání, ale správce daně nijak neprokázal, že by předmětné obchodování nemělo reálný podklad a že by nebylo vykonáváno v dobré víře, jak judikatura vyžaduje. Stěžovatelka je přesvědčena, že učinila veškerá opatření, která po ní bylo možno rozumně požadovat, aby zajistila, že její plnění není součástí podvodného jednání. Jednání jiných subjektů ale neměla možnost ovlivnit.
8. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 1 Afs 340/2016-51 ze dne 23. 11. 2017 rozhodl o zrušení zajišťovacího příkazu vydaného v neprospěch stěžovatelky a konstatoval, že správní spis vedený orgány finanční správy ve věci stěžovatelky neobsahuje žádné podklady, na základě kterých by bylo možné dovodit existenci a fungování tvrzeného řetězce obchodů s neekonomickou povahou. Tento rozsudek závěry soudů přijaté v nyní posuzované věci podle stěžovatelky jednoznačně a nezpochybnitelně vyvrací.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků.
11. Stěžovatelčina ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, a to navíc vesměs ve skutkové rovině. Zásadní námitkou stěžovatelky totiž je, že nevěděla o zapojení svých obchodů do podvodného jednání, zatímco dle správních orgánů a soudů to věděla, resp. vědět měla a mohla. Je přitom patrné, že jde o otázku ryze podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat.
12. Úkolem Ústavního soudu není znovu přehodnocovat důkazy a posuzovat, zda skutečně stěžovatelka o podvodném jednání věděla, či nikoli. Toto posouzení již bylo učiněno k tomu určenými orgány veřejné moci, přičemž Ústavní soud může toliko posoudit, zda bylo řádně podloženo a odůvodněno. Tak tomu v nyní posuzovaném případě bezpochyby bylo. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, závěr o vědomosti stěžovatelky o účasti na podvodném jednání se opírá o celou řadu dílčích skutečností (viz bod 19 napadeného rozsudku). Stěžovatelka (některé) tyto skutečnosti rozporuje, resp. zpochybňuje, že by z nich bylo možno cokoli dovozovat, ovšem činí tak izolovaně, kdy každou jednotlivou skutečnost by patrně šlo vysvětlit, nicméně ve svém souhrnu tyto skutečnosti předkládají přesvědčivý obraz poskytující dostatečnou oporu pro učiněné závěry.
13. Pokud se týče rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 340/2016-51, k němu se v nyní posuzované věci již dostatečně vyjádřil městský soud (body 51 a násl.) i Nejvyšší správní soud (body 24 a násl.). Tehdejší rozsudek se týkal obsahu spisu vedeného k zajišťovacímu řízení, ve kterém byl v roce 2012 vydán zajišťovací příkaz, neplynou z něj závěry pro spis vedený v nalézacím řízení, v němž byly v roce 2014 vydány řešené platební výměry.
14. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu