ECLI:CZ:US:2022:2.US.867.22.1
sp. zn. II. ÚS 867/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 532/2021-192 ze dne 13. ledna 2022 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 16131/2021-119 ze dne 27. listopadu 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je spolu s dalšími obviněnými stíhán pro skutky právně kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, a dále jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 1 a 2 trestního zákoníku.
3. Shora označeným usnesením Okresního soudu v Ostravě bylo podle §68 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) a b) tr. ř. Vazba mu byla započtena od jeho zadržení dne 25. 11. 2021 v 5:00 hodin. Týmž rozhodnutím vzal soudce do vazby i další spoluobviněné, včetně manželky stěžovatele P. Č. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadli manželé Č. stížnostmi, které Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy pominuly nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby a namítá, že důvody uvalení vazby řádně nevysvětlily, resp. je formulovaly jen povšechně, bez bližší reakce na námitky obhajoby. Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě existují silné důvody, které zeslabují argumenty svědčící pro útěkovou vazbu. Stěžovatel zdůrazňuje, že stejně jako jeho manželka pečuje o čtyři děti, z toho tři nezletilé, kdy dvě z nich trpí poruchou autistického spektra, k nimž má silnou citovou vazbu. Tyto argumenty však soud použil pouze u jeho manželky, u níž důvod vazby útěkové neshledal a vzal ji do vazby koluzní. Soudy však v jeho případu tuto skutečnost marginalizovaly a dospěly k závěru, že je u něj dán i důvod vazby útěkové. Vzetí do vazby odůvodněné samotnou výší hrozícího trestu však podle stěžovatele nepostačuje, neboť - s poukazem na nálezy Ústavního soudu v ústavní stížnosti konkrétně citované - samotná objektivní hrozba vysokého trestu bez dalšího nemůže vést k uložení vazby. Podle stěžovatele vázanost na místo bydliště, citové a rodinné vazby, zdravotní stav, celková uspořádanost životních poměrů a další skutečnosti svědčí o tom, že neměl a nemá úmysl uprchnout, mařit nebo se vyhýbat trestnímu řízení. Proto se domáhá zacházení ve smyslu uplatnění zásady beneficium cohaesionis. Omezení osobní svobody vazbou stěžovatel považuje za nepřiměřený zásah do svých ústavně zaručených práv.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy ve vazební věci stěžovatele vybočily z kautel spravedlivého procesu. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je ohledně naplnění důvodů tzv. vazby útěkové a koluzní [§67 písm. a) a b) tr. ř.] poněkud úsporné a je vedeno spíše v obecné rovině. Krajský soud tento deficit přece jen napravil.
7. Je třeba zdůraznit, že důvod koluzní vazby mohou zavdat již důvodné obavy, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Nemusí tedy nutně jít o zjištění, že obviněný se již svědky pokusil ovlivnit, anebo že v tomto směru vyjádřil patřičné odhodlání apod. Dopředu není nikdy možné zcela vyloučit či naopak s jistotou potvrdit, jestli se obviněný k ovlivňování (dosud nevyslechnutých) svědků opravdu uchýlí či nikoli. Podstatnou tu tak je důvodná obava, že k němu dojde. Tato obava samozřejmě musí mít objektivní charakter. V případě stěžovatele se tato obava zakládala jak na zjištěních, vyplynuvších z operativní činnosti policie (především zajištěná komunikace mezi obviněnými navzájem a dalšími osobami nasvědčující intenzivní součinnosti mezi nimi), tak i na skutečnosti, že za této situace jsou výpovědi dosud nevyslechnutých svědků pro objasnění této rozsáhlé trestné činnosti neméně stěžejní.
8. Krajský soud v bodech 13 a 14 svého usnesení uvedl, že stěžovateli hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce až třinácti let. Soud uvedl, že stěžovatelova úvaha, že u manželky stěžovatele nebyl shledán důvod vazby útěkové pro její vazby k jejich čtyřem dětem, není v jeho věci přípustná. Soud dále upozornil, že stíhané protiprávní jednání bylo pácháno za součinnosti velkého počtu osob. Státní zástupce ve svém návrhu specifikoval osoby, jejichž výslech je pro objasnění věci potřebný, přičemž se jednalo o svědky v některých případech obviněným pracovně podřízené. Obava z ovlivňování výpovědí těchto osob, které jsou obviněným známy, stejně jako kontakty na ně, tak dle krajského soudu byla namístě. Ústavní soud k tomu dodává, že v posuzované individuální ústavní stížnosti posuzuje ústavnost omezení osobní svobody stěžovatele. Srovnání s odůvodněním týkající se další vazebně stíhané obviněné nemá v jeho věci právní relevanci. Zcela nepřípadný je odkaz na použití pravidla beneficium cohaesionis. To se aplikuje v případě, pokud nadřízený orgán v řízení o stížnosti shledá napadené usnesení vadné a provede ve prospěch stěžovatele změnu, přičemž její důvod prospívá i dalšímu obviněnému, který stížnost nepodal. V nyní posuzované věci stížnostní soud usnesení vydané okresním soudem vadné neshledal. Aplikace uvedeného pravidla tak nepřipadá v úvahu.
9. Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, stížnostní soud splnil požadavky kladené na rozhodnutí nadřízeného orgánu podle §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a přezkoumal předcházející usnesení okresního soudu v souladu s tzv. revizním principem, jež vyplývá ze zmíněného ustanovení trestního řádu. Rozsah řízení předcházejícího napadenému usnesení je ohraničen na jedné straně bezesporu okamžikem vydání tohoto usnesení. Skutečnost, že v době řízení o stížnosti již státní zástupce vydal usnesení o pominutí důvodu vazby koluzní, nemohla na přezkumu zákonnosti jeho vzetí do vazby nic změnit.
10. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu