ECLI:CZ:US:2022:2.US.87.22.1
sp. zn. II. ÚS 87/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. května 2021 č. j. 9 C 124/2016-432 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 70 Co 270/2021-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 12. ledna 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně"), jímž došlo k zastavení řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy vedené proti České republice z titulu nesprávného úředního postupu Českého úřadu zeměměřičského katastrálního. Důvodem pro zastavení tohoto původního řízení bylo stěžovatelčino zpětvzetí žaloby. Žalobu pro zmatečnost zamítl soud prvního stupně pro nepřípustnost, když shledal, že stěžovatelce nesvědčí žádný ze zmatečnostních důvodů vymezených v §229 o. s. ř. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odmítl postupem dle §211 o. s. ř. a §212a odst. 2 o. s. ř., neboť i přes poučení a výzvu učiněnou dle §43 odst. 2 o. s. ř. neobsahovalo žádný relevantní odvolací důvod a v řízení nebylo možno pokračovat.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Věcně je ústavní stížnostizaložena na argumentaci, že obecné soudy jak v původním, tak zmatečnostním řízení stěžovatelce i přes její opakované žádosti odmítly ustanovit procesního zástupce dle §30 o. s. ř., přestože je zjevně osobou práva neznalou, která se navíc nachází v tíživé osobní situaci (zadluženost, invalidita, zdravotní problémy psychického rázu). Vzít žalobu zpět v původním řízení ve skutečnosti stěžovatelka dle svého tvrzení nechtěla - tento následek nebyl jejím pravým úmyslem - pouze se "podvolila přesvědčování soudce", který ji poučoval o riziku finanční zátěže plynoucí z povinnosti k náhradě nákladů řízení při nepříznivém výsledku sporu.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je však ústavní stížnost nepřípustná, jen pokud stěžovatelka (řádně) vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí také odvolání. Odvolání stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem odmítnuto pro neodstraněné vady. Tímto vyvstala situace - pro posouzení následné ústavní stížnosti určující - že před jejím podáním stěžovatelka (řádně) nevyčerpala proti usnesení soudu prvního stupně zákonem stanovený opravný prostředek, což v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje tomuto usnesení, zakládá důvod pro její odmítnutí pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku, tj. v rozsahu, v němž stížnost směřuje proti usnesení odvolacího soudu, ústavní stížnost přípustná je, neboť proti tomuto napadenému usnesení stěžovatelce zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (a contrario §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. V rozsahu, ve kterém je ústavní stížností přípustná, je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Odvolací soud stěžovatelku řádným způsobem vyzval, aby jí podané odvolání proti napadenému usnesení soudu prvního stupně doplnila o některý ze zákonem předvídaných odvolacích důvodů (§205 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a poučil ji o důsledcích případného nevyhovění této výzvě. Stěžovatelka přesto své odvolání požadovaným způsobem nedoplnila, a to ani v další prodloužené lhůtě, což v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Odvolací soud pak dle názoru Ústavního soudu odmítavé usnesení dostatečným a přiměřeným způsobem odůvodnil, přičemž posouzení obsahu odvolání stěžovatelky co do splnění zákonných náležitostí se nejeví jako přehnaně formalistické (viz zejm. body 10 až 16 napadeného usnesení odvolacího soudu). Z uvedeného je tedy zřejmé, že (nemeritorní) usnesení o skončení odvolacího řízení nepřísluší Ústavnímu soudu blíže věcně přezkoumávat.
9. Nad rámec věci Ústavní soud dále konstatuje, že v principu jediným argumentem stěžovatelky je skutečnost, že se nedomohla ustanovení zástupce ze strany soudu postupem dle §30 o. s. ř., a to především v původním řízení. Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti a rovněž z obou napadených usnesení - v původním řízení žádosti stěžovatelky o ustanovení procesního zástupce dle §30 o. s. ř. posuzovaly obecné soudy opakovaně. O těchto žádostech pravomocně rozhodly tak, že je zamítly z důvodu zjevně bezúspěšného uplatňování práva (viz §138 odst. 1 o. s. ř.). I pokud by bývala byla ústavní stížnost stěžovatelky přípustná v rozsahu směřujícím také proti usnesení soudu prvního stupně, pakliže stěžovatelka v původním řízení vzala procesně relevantním způsobem zpět jí podanou žalobu (když obecné soudy nezjistily takové nedostatky v její procesní způsobilosti, které by vylučovaly její schopnost samostatně v řízení jednat), nespatřoval by Ústavní soud snad až na naprosto extrémní situace prostor pro to, aby v rámci přezkumu ústavnosti zamítnutí žaloby pro zmatečnost posuzoval i ta usnesení, jimiž byly žádosti o ustanovení zástupce obecnými soudy zamítnuty v původním řízení. K tvrzení stěžovatelky o tom, že ve skutečnosti neměla v úmyslu jí podanou žalobu v původním řízení vzít zpět, připomíná Ústavní soud v procesní teorii a soudní praxi jednoznačně převažující názor, že u procesních úkonů účastníka je rozhodující projev vůle (dle jeho obsahu), nikoli vůle samotná, která se blíže nezkoumá. Stěžovatelkou zmiňovaný nález ze dne 21. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 682/16 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť v něm šlo o věc, v níž soud prvního stupně účastníka o právu požádat soud o ustanovení zástupce vůbec nepoučil a k rozhodování o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. tak vůbec nedošlo.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu