ECLI:CZ:US:2022:2.US.880.22.2
sp. zn. II. ÚS 880/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti MUDr. Renaty Zachové, zastoupené Ondřejem Kafkou, advokátem, sídlem v Praze, Valentinská 92/3, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 137/2021-531 ze dne 31. 1. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ usnesením č. j. 206 EXE 5332/2020-432 ze dne 16. 9. 2021 rozhodl, že exekuce se v rozsahu, v němž je prováděna podle exekučního příkazu vydaného soudní exekutorkou JUDr. Janou Tvrdkovou pod č. j. 095 Ex 229/20-018 dne 8. 4. 2020 prodejem ve výroku blíže specifikované bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelky jako povinné a jejího spoluvlastnického podílu na souvisejících nemovitostech, odkládá do pravomocného rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce ze dne 15. 12. 2020. K odvolání oprávněného proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí exekučního soudu změnil tak, že předmětná exekuce se neodkládá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolací soud vyložil ustanovení §266 odst. 2 exekučního řádu ústavně nekonformním způsobem. Krajský soud dle jejího názoru zaujal postoj, dle něhož pro vyhovění návrhu na odklad exekuce se vyžaduje, aby bylo postaveno najisto, že exekuce bude k návrhu účastníka řízení vskutku zastavena. Stěžovatelka má za to, že zákon umožňuje odklad provedení exekuce již za situace pouhé možnosti jejího zastavení, jakkoli tato možnost musí byt reálně možnou, relevantně pravděpodobnou. Nemůže se však jednat o požadavek naprosté jistoty ohledně zastavení exekuce. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odvolací soud nevystavěl odůvodnění svého rozhodnutí na požadavku absolutní jistoty ohledně možnosti zastavení exekuce. Krajský soud konkrétně poukázal na to, že exekuční soud při přijetí výše vzpomenutého rozhodnutí o odkladu exekuce nevycházel z žádné pravděpodobnosti úspěchu paralelního návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. V tomto směru odvolací soud přiléhavě připomněl ustanovení §54 odst. 6 exekučního řádu, dle něhož platí, že exekuční soud nebo exekutor mohou i bez návrhu odložit provedení exekuce, ovšem jen tehdy, lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena. Odtud je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pakliže poukázal na skutečnost, že exekuční soud v odůvodnění svého usnesení neuvedl, že právě na pozadí argumentace uvedené v návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce (či z jiných důvodů) lze reálně očekávat její zastavení. Úvaha odvolacího soudu tak v tomto směru není projevem ústavně zapovězené svévole.
Dále se sluší připomenout, že Ústavní soud se již jednou zabýval ústavní stížností stěžovatelky směřující proti rozhodnutím soudů o návrhu na odklad téže exekuce, a to ve věci vedené zde pod sp. zn. I. ÚS 1665/21. Stěžovatelka tehdy, stejně jako nyní, namítala zejména nepřiměřenou výši vymáhané smluvní pokuty (100 000 Kč za každý měsíc prodlení při výši jistiny 1 220 000 Kč) podle §2051 občanského zákoníku. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1665/21 ze dne 12. 7. 2021, jímž byla daná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, dal Ústavní soud mimo jiné najevo, že stěžovatelkou vyzdvihovaná drakonická výše sjednané smluvní pokuty a nákladů exekučního řízení jsou důsledkem jejího prodlení se splněním dluhu, který ovšem na sebe vzala dobrovolně (v podobě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti). Na tento rozměr případu tehdy totiž poukázal tentýž senát krajského soudu, který vydal nyní rozporované usnesení (blíže k tomu viz body 20 a 21 usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 7/2021-76 ze dne 26. 2. 2021, jež je stěžovatelce známo). I tuto skutečnost je třeba při posuzování ústavní konformity nyní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu náležitě zohlednit.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, o němž nebylo rozhodnuto samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu