ECLI:CZ:US:2022:2.US.94.22.1
sp. zn. II. ÚS 94/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ross, a. s. v likvidaci, IČ 25610317, sídlem Rybná 716/24, Praha, zastoupené Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021 č. j. 54 Co 198, 199/2021-627, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Josefa Cupky, insolvenčního správce dlužníka LUMICA s. r. o. v likvidaci, IČ 26152533, sídlem Konviktská 294/24, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 12. 1. 2022 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domáhá zrušení výše zmíněného rozhodnutí obecného soudu pro porušení jejího práva na spravedlivý proces ukotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 7. 9. 2021, č. j. 54 Co 198, 199/2021-627, ve věci nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud I. stupně") ze dne 26. 10. 2020 č. j. 40 C 197/2015-539, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 1. 2021 č. j. 40 C 197/2015-545. Stěžovatelka (žalovaná v řízení před obecnými soudy) podala včasné odvolání proti rozsudku soudu I. stupně především proto, že byla přesvědčena o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud částečně přisvědčil stěžovatelce v tom, že soud I. stupně nedostál požadavku, stanoveném v §157 odst. 2 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak nakonec dle §219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a také stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že spatřuje porušení svých práv zaručených v čl. 11 a 36 Listiny v tom, že odvolací soud i přes uznané pochybení soudu I. stupně nepřistoupil ke zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, ani k zopakování soudem I. stupně provedených důkazů či provedení důkazů, které stěžovatelka považuje za opomenuté. Celkově stěžovatelka shledává závěry odvolacího soudu za rozporné, nelogické a v nesouladu s ustálenou judikaturou. Stěžovatelka uvádí, že souběžně s ústavní stížností podala proti rozsudku odvolacího soudu také dovolání. Je si přitom vědoma existence §75 odst. 1 a §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nicméně i přesto z opatrnosti přistoupila k podání ústavní stížnosti, neboť dle jejího názoru nelze vyloučit, že některé důvody uplatněné v rámci ústavní stížnosti by byly dovolacím soudem vyhodnoceny jako nezpůsobilé založit důvodnost dovolání, a proto by mohlo hrozit uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti.
4. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Z čl. 4 Ústavy plyne, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci obecně, nikoli pouze Ústavního soudu. Konkrétně je poté princip subsidiarity vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že pravomoc Ústavního soudu je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž již nelze protiústavnost napravit jiným způsobem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, I. ÚS 2617/08).
6. V posuzované věci dochází k souběhu dovolání a ústavní stížnosti, jak ostatně sama stěžovatelka ve své stížnosti uvádí. Byla-li by v nyní dané věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelkou podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud také nemůže předjímat rozhodnutí obecného soudu o podaném dovolání, ani rozhodovat o stejné věci zároveň s obecným soudem, neboť by to bylo v rozporu s principy ústavního soudnictví.
7. Ústavní soud také odkazuje na ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Je tedy zřejmé, že stěžovatelka podala ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, kdy přípustnost podaného dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek a teprve po rozhodnutí o něm dovolacím soudem je věcí úvahy stěžovatelky, zda se bude domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.
8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost je pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) věcně projednatelná Ústavním soudem.
9. Stěžovatelka se v rámci své ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ani Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by postup dle tohoto ustanovení měly zapříčinit.
10. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 2. 2022
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj