ECLI:CZ:US:2022:2.US.954.22.1
sp. zn. II. ÚS 954/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem, se sídlem v Kolíně, Zahradní 46, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2022 č. j. 21 Cdo 3628/2021-951, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2021 č. j. 23 Co 293/2019-870 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. června 2019 č. j. 19 C 169/2017-518, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Ve sporu stěžovatele jako žalobce proti žalované společnosti Toyota Motor Manufacturing Czech Republic, s.r.o. o 189 540,47 Kč vydal Krajský soud v Praze jako soud odvolací dne 8. 6. 2021 rozsudek č. j. 23 Co 293/2019-870, kterým ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně, ve výroku II. změnil výrok soudu prvního stupně tak, že se se žalované náhrada nákladů nepřiznává, ve výroku III. ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 8. 2019 č. j. 19 C 169/2017-570 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že České republice se náhrada nákladů nepřiznává a ve výroku IV. rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Tento rozsudek krajského soudu byl vydán poté, co ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem č. j. 21 Cdo 1645/2020-781 ze dne 17. 12. 2020 zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Následně podal stěžovatel ve věci opět dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením č. j. 21 Cdo 3628/2021-951 ze dne 18. 1. 2022 odmítnuto.
2. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popsal vývoj daného případu a zejména uvedl, že podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily veškeré důkazy a vycházely tak ve svých rozhodnutích z neúplného a zcela nedostatečného dokazování. Stěžovatel se v pozici žalobce domáhal po žalované vedlejší účastnici řízení zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že byl od 7. 6. 2005 v pracovním poměru u žalované na sjednanou pracovní pozicí operátor a od roku 2015 se u něj začaly projevovat zdravotní problémy, způsobené prý špatným nastavením strojů ze strany žalované. Stěžovatel v řízení před soudy uplatnil vůči posudku o neuznání nemoci z povolání celou řadu námitek, a to jednak v rámci svého podání ze dne 28. 6. 2019 adresovaného přímo Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Klinice pracovního lékařství, a dále pak v rámci svého podání ze dne 8. 10. 2018, adresovaného Okresnímu soudu v Kolíně, kdy požadoval mimo jiné i doplnění podkladů, ze kterých bylo při zpracování posudku vycházeno. Zároveň stěžovatel v této souvislosti učinil celou řadu důkazních návrhů, způsobilých prý potvrdit jeho závěry o nesprávnosti měření hygienických limitů. Tyto námitky však nebyly ani jedním z adresátů řádně vypořádány. Vzhledem k těmto okolnostem má proto stěžovatel za to, že k závěrům posudku o neuznání nemoci z povolání žalobce vyhotoveného Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze neměly soudy pro jeho četné vady vůbec přihlížet.
3. Stěžovatel v průběhu řízení dále opakovaně namítal nedostatky a nesprávnost znaleckého posudku vyhotoveného Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze, konkrétně MUDr. Jiřím Lešovským. Prvotní námitka stěžovatele směřovala vůči samotné osobě znalce a znaleckého ústavu, a navíc stěžovatel namítal, že posudek byl zpracován lékařem, který není specialistou v oboru ortopedie a který tak nemohl posoudit veškeré zdravotní obtíže žalobce. V důsledku toho pak znalec vycházel pouze ze závěrů předchozího posouzení, sám posouzení a stanovení diagnózy neprovedl, rovněž neprovedl scintigrafické vyšetření, které by dle názoru žalobce potvrdilo onemocnění epikondylitidou.
4. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že se obecné soudy nevypořádaly s celým obsahem jeho návrhu. V průběhu řízení se soudy zabývaly otázkou, zda stěžovatel trpí nemocí z povolání, nicméně své zkoumání a dokazování omezily toliko na diagnózu epikondilitidy a tendinitidy. Stěžovatel ve svých podáních nicméně poukazoval na to, že jsou u něj splněny podmínky pro přiznání nemoci z povolání pro chronickou rhynusitidu.
5. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že rozhodnutí obecných soudů je v nesouladu s platnou právní úpravou, když prý bylo postupováno v rozporu s ust. §269 a 270 zákoníku práce, dle kterých je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. V řízení přitom bylo prokázáno, že stěžovatel trpí minimálně tendosynovitis flexorů a extenzorů levého předloktí, tedy nemocí, která je zapsána v seznamu nemocí z povolání.
6. Ve svém podáním Okresnímu soudu v Kolíně pak stěžovatel podrobně popsal nesprávnost výpočtů provedených Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem a poukazoval na to, že zdravotní ústav v rámci měření hygienických limitů opominul celou řadu podstatných faktů a skutečností, v důsledku čehož není možné výsledky měření považovat za zcela relevantní.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů z hlediska jejich zákonnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V rovině ústavněprávní proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
9. Taková pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele se závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Výhrady stěžovatele jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy. Jestliže učiněné závěry jsou ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není místa pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.
10. Jak případně uvedl v dané věci Nejvyšší soud, již obsahem stěžovatelova dovolání nebylo nic jiného, než zpochybňování skutkového stavu, zjištěného soudy nižších stupňů. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se jeho námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, jestliže proti nim na podporu správnosti přijatých závěrů postaví vlastní ucelený argumentační systém; srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 989/08.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu