ECLI:CZ:US:2022:2.US.96.21.1
sp. zn. II. ÚS 96/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PHOBOS BOHEMIA s. r. o., sídlem Pod vodovodem 917/6, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Lubošem Fojtíkem, advokátem sídlem Lazarská 1718/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 7 Afs 132/2019-38 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019 č. j. 11 Af 10/2016-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že správce daně vydal dne 4. 6. 2014 platební výměry, kterými stěžovatelce vyměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012 a březen 2013 (dále jen "platební výměry"), a to tak, že snížil stěžovatelkou uplatněný nárok na nadměrný odpočet za první období o 2 347 097 Kč a za druhé období o 3 949 296 Kč. Důvodem uvedeného snížení bylo vyloučení nároků stěžovatelky na odpočet DPH ze zdanitelných plnění od obchodní společnosti BRALOVANE s. r. o. (dále jen "BRALOVANE"). Tyto nároky měly spočívat v dodání zejména mobilních telefonů, které stěžovatelka následně dodala odběratelům registrovaným k dani v jiných státech. Podle správce daně byla tato plnění zasažena daňovým podvodem, neboť šlo o plnění v obchodním řetězci, na jehož začátku stojí zcela nekontaktní společnost, která pořizuje zboží z jiného státu, nepodává přiznání k DPH a nehradí daňové povinnosti. Správce daně konstatoval, že stěžovatelka ignorovala jím popsané nestandardní okolnosti - např. že šlo o jednorázový mimořádný obchod stěžovatelky, vybočující z její běžné ekonomické činnosti a značně převyšující její dosavadní obrat; dále že se stěžovatelka na tomto obchodě podílela pouze fakturačně a celý obchod za ni řídila třetí osoba, která jí poskytla bezúročné finanční prostředky na provádění nákupů - tj. okolnosti, které mohou být hodnoceny pouze jako spojení této transakce s podvody na DPH. Podle správce daně tedy stěžovatelka nepostupovala dostatečně obezřetně, aby se účasti na podvodném jednání vyhnula. Odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 15. 12. 2015 č. j. 44041/15/5300-21444-711428, proti kterému podala stěžovatelka žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji zamítl napadeným rozsudkem.
3. Proti napadenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že chování stěžovatelky v dané věci nebylo možno pokládat za obezřetné a nebylo možno dospět k závěru, že by stěžovatelka jednala s přiměřenou péčí a že by s ohledem na finanční objem uskutečněných plnění přijala taková opatření, která na ní bylo možno v souladu s judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu rozumně požadovat.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem správních soudů, že vstoupila do předmětného obchodního vztahu bez náležité opatrnosti a obezřetnosti, resp. že mohla a měla vědět o svém zapojení do podvodného řetězce. Konkrétně poukazuje na konstatování Nejvyššího správního soudu, že si měla "položit klíčovou otázku, jaký přínos má její účast v řetězci pro ostatní subjekty (jiný než ochota prodat zboží namísto dodavatele BRALOVANE osobám z jiných členských států) a zda by pro stávající účastníky řetězce nebylo ekonomicky smysluplnější, aby se transakce odehrála přímo bez její účasti. Právě těmto otázkám se stěžovatelka při zvažování své účasti v řetězci evidentně zcela vyhnula. Kdyby tomu tak nebylo, musela by dojít k jednoznačné odpovědi, a to, že žádné uspokojivé, přesvědčivé a ekonomicky racionální vysvětlení její účasti jakožto dalšího článku řetězce nalézt nelze." Citovaná část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelky v rozporu s provedeným dokazováním a obsahem spisu, z něhož jednoznačně vyplývá racionální odůvodnění její účasti na obchodním řetězci. Důvodem byla snaha společnosti BRALOVANE obchodovat způsobem, který by nerezultoval ve výrazný nárok na nadměrný odpočet DPH, a to s ohledem na dlouhodobou praxi finanční správy v České republice při procesu vyplácení "vratek" DPH, kdy se nedodržuje zákonem stanovená lhůta. Odůvodnění požadavku na začlenění stěžovatelky do obchodního řetězce je obsaženo již v úředním záznamu o podání vysvětlení Petra Krajného (jednatele společnosti, která obchod řídila) ze dne 30. 8. 2013. Tento důkaz byl ale ze strany správních soudů podle stěžovatelky opomenut.
5. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud nijak nevypořádal s jejími odkazy na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 60/2017 a sp. zn. 5 Afs 252/2017, týkající se evropské judikatury, podle které nelze požadavek prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci extenzivně a bezmezně rozšiřovat a nevysvětlil, proč se od pravidel v nich stanovených odchýlil.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014).
9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. V daném případě nebylo sporu o existenci samotného podvodu na dani a ani v ústavní stížnosti stěžovatelka uvedené nijak nezpochybňuje. Předmětem sporu před správními soudy a těžištěm námitek stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti je otázka, zda obstojí závěry daňových orgánů a správních soudů, že se stěžovatelka účastnila transakcí zatížených daňovým podvodem na DPH, o němž mohla a měla vědět.
10. Ústavní soud předně nemůže přisvědčit stěžovatelce v tvrzení, že se Nejvyšší správní soud v posuzované věci nijak nevypořádal se svojí předchozí judikaturou, ze které vyplývá, že v případě zjištění existence daňového podvodu je k odepření nároku na odpočet daně dále nutno prokázat, že osoba povinná k dani o tomto podvodu věděla, nebo vědět mohla a měla. Nejvyšší správní soud navzdory přesvědčení stěžovatelky z této judikatury ve svých závěrech vychází, konkrétně v bodě 15. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí, kterých se stěžovatelka dovolává, a konstatuje, že: "Samotná existence podvodného jednání nepostačuje k tomu, aby byl daňovému subjektu odepřen nárok na odpočet daně. Otázka, zda DPH byla nebo nebyla za předchozí či následující prodej odvedena do státního rozpočtu, tak nemá vliv na nárok na odpočet daně (který ani není dotčen okolností, že v řetězci dodávek je jedno z předcházejících nebo následujících plnění zasaženo daňovým podvodem) v situaci, kdy to daňový subjekt nevěděl nebo vědět nemohl (srovnej rozsudek Soudního dvora EU ve věci Axel Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL, C-439/04 a C-440/04, a dále např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006 - 142 a ze dne 30. 5. 2013, č. j. 1 Afs 13/2013 - 61)". Daná námitka stěžovatelky tak ve své podstatě představuje její nesouhlas s tím, že Nejvyšší správní soud i při reflektování předmětné judikatury dospěl k závěru, proti kterému míří i ostatní argumentace obsažená v ústavní stížnosti, a to že stěžovatelka mohla a měla vědět o svém zapojení do podvodného řetězce.
11. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasí se závěrem, že nepostupovala dostatečně obezřetně s ohledem na to, že při své účasti v řetězci nezvážila ekonomickou smysluplnost svého zapojení do předmětného řetězce. Stěžovatelka k tomu uvádí, že racionálním důvodem jejího začlenění do obchodního řetězce byla snaha společnosti BRALOVANE obchodovat způsobem, který by nerezultoval ve výrazný nárok na nadměrný odpočet DPH. Uvedené tvrdila stěžovatelka již ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku k tomu konstatoval, že dané tvrzení se mu nejeví jako věrohodné s ohledem na to, že doposud v řízení tato verze nezazněla a ani sama stěžovatelka neozřejmila, kdy a jak se o dané skutečnosti dozvěděla. Poukazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti v této souvislosti na to, že uvedené odůvodnění jejího začlenění do předmětného obchodního řetězce je obsaženo v úředním záznamu o podání vysvětlení Petra Krajného ze dne 30. 8. 2013, jde rovněž o argumentaci, kterou se již Nejvyšší správní soud zabýval a konstatoval, že: "Nelze přehlédnout, že její (stěžovatelčina - pozn. Ústavního soudu) jednatelka na policii již v roce 2013 popřela znalost důvodu neochoty dodavatele obchodovat se zahraničními partnery přímo a Petr Krajný ve stejné době tvrdil, že tato neochota pramenila z rizika vzniku nadměrného odpočtu na DPH. Toto své původní tvrzení se posléze snažil upravit v řízení před správcem daně v tom směru, že se jednalo o jeho vlastní domněnku. Ke stejné otázce se tedy vyjadřoval dle okolností různě. Tato nestálost tvrzení jednotlivých aktérů obchodu jednajících za stěžovatelku přitom snižuje nejen celkovou věrohodnost stěžovatelky, ale především věrohodnost jejího tvrzení o dobré víře při vstupu do řetězce v podobě jeho dalšího článku" (bod 18. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soud). Nejde proto o opomenutý důkaz, jak se stěžovatelka domnívá.
12. Tento okruh námitek stěžovatelky směřuje k hodnocení důkazů, resp. jejich věrohodnosti. Ústavní soud však není povolán tato namítaná pochybení přezkoumávat. Respektuje-li správní orgán a následně správní soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud konstatuje, že výše citované úvahy Nejvyššího správního soudu takový extrémní rozpor nepředstavují.
13. Nelze proto stěžovatelce přisvědčit ani ohledně námitky existence "důkazní mezery" ve smyslu závěrů obsažených v nálezu ze dne 31. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 603/2000, na který stěžovatelka v této souvislosti poukazuje. V uvedeném nálezu shledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soudy dospěly k závěru o existenci určité skutečnosti, ačkoliv v dané věci nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by bylo možné uvedené vyvodit, a naopak dva provedené důkazy existenci této skutečnosti popíraly. V nyní posuzované věci jde ale o protichůdná tvrzení jednotlivých aktérů, resp. jejich věrohodnost. Odkaz stěžovatelky na uvedený nález Ústavního soudu není proto přiléhavý.
14. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.
15. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu