ECLI:CZ:US:2022:2.US.967.22.1
sp. zn. II. ÚS 967/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Lucie Fenklové a Ing. Michaela Fenkla, Ph.D., zastoupených Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3198/2021-252 ze dne 19. ledna 2022, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 83 Co 87/2021-235 ze dne 25. května 2021 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 417/2018-221 ze dne 10. března 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a také zakotvená v čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 417/2018 - 202 ze dne 25. 9. 2020 stěžovatelům nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za podané odvolání ve věci samé ve výši 66 903 Kč. Odvolání stěžovatelů proti tomuto usnesení nebylo úspěšné, kdy usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 83 Co 124/2020 - 211 ze dne 23. 11. 2020 bylo shora uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Dne 8. 12. 2020 bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu současně s přípisem Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 417/2018 - 213 ze dne 4. 12. 2020, kterým soud prvního stupně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě patnácti dní ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. do dne 23. 12. 2020. Dne 22. 12. 2020 podali stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce žádost ve smyslu ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích, aby jim byla soudem uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za podané odvolání ve věci samé konečným rozhodnutím ve věci samé v souladu s ustanovením §9 odst. 4 písm. c), odst. 5, odst. 6 zákona o soudních poplatcích. Eventuálně stěžovatelé navrhli, aby jim soud prodloužil lhůtu k zaplacení soudního poplatku o dvanáct měsíců v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
3. Soud prvního stupně však žádosti stěžovatelů nevyhověl, žádost zamítl a současně rozhodl o zastavení řízení o odvolání stěžovatelů ve věci samé, a to napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 417/2018 - 221 ze dne 10. 3. 2021. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání, ve kterém zejména namítali, že jim měl soud prvního stupně poskytnout dodatečnou lhůtu k zaplacení soudního poplatku, než řízení o věci samé zastavil. Odvolací soud jim však nevyhověl a rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Rovněž Nejvyšší soud k podanému dovolání věc (kvazi)meritorně odmítl.
4. Stěžovatelé spatřují porušení svého ústavně zaručeného práva na přístup soudu, když v jejich věci došlo v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k denegatio iustitie. Stěžovatelé neměli dostatek disponibilních finančních prostředků k jednorázové úhradě soudního poplatku, a současně nebylo vyhověno jejich žádosti o postup podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c), odst. 5, odst. 6 zákona o soudních poplatcích, eventuálně postup podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Ve spojení s tím, že řízení o odvolání o věci samé bylo současně se zamítnutím žádosti zastaveno, aniž by stěžovatelům byla poskytnuta dodatečná lhůta k zaplacení soudního poplatku (zcela bez ohledu na uvedenou judikaturu a ustálenou soudní praxi), došlo k odepření práva stěžovatelů na přístup k soudu, a tedy došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení principu rovnosti zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně, a také odvolací a dovolací soud pak porušily čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů proti napadeným rozhodnutím byla podána včas, oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny a které byly účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud předně k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podotýká, že z jeho odůvodnění není seznatelné, zda dovolání soud považoval za vadné - v části, v níž odkazuje na precedentní rozhodnutí, kterým bylo odvolání odmítnuto pro neodstraněné vady (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Následně, v posledním odstavci na straně 2 a straně 3 napadeného rozhodnutí, se odůvodnění Ústavnímu soudu jeví tak, že bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Z procesní opatrnosti proto Ústavní soud přistoupil jak k meritornímu přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak k přezkumu rozhodnutí nižších soudů, aby nedošlo k odepření spravedlnosti před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků, které přímo souvisí s právem účastníka na přístup k soudu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
9. Podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, přičemž po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků a rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům.
10. Předmětem ústavní stížnosti je de facto nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o zastavení řízení pro nedoložení změny poměrů při opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Proti rozsudku ve věci samé se stěžovatelé včas odvolali, po výzvě soudu k zaplacení stanoveného poplatku ve výši 66 903 Kč, pak požádali o přiznání osvobození od soudního poplatku. Okresní soud nicméně usnesením ze dne 25. 9. 2020 stěžovatelům toto osvobození nepřiznal a správnost závěrů okresního soudu byla potvrzena usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2020. Stěžovatelé následně na výzvu okresního soudu k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě do 15 dnů, doručenou stěžovatelům dne 8. 12. 2020, reagovali dne 22. 12. 2020 tím, že jsou dle nich naplněny podmínky §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a eventuálně žádali o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku (nadto na celých 12 měsíců). Za této situace - čtyři měsíce po splatnosti soudního poplatku, se zohledněním, že v posledně zmiňované žádosti stěžovatelé netvrdili změnu poměrů oproti posouzení předchozí žádosti - dle Ústavního soudu nedošlo k namítanému odepření přístupu k soudu.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelů odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu