ECLI:CZ:US:2022:3.US.10.22.1
sp. zn. III. ÚS 10/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Fišera, zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 27 Cdo 594/2021-326, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 70 Co 281/2020-250, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 6. 2020, č. j. 21 C 37/2016-221, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 27 Cdo 1319/2018-195, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") citovaným rozsudkem vydaným v řízení o ručení člena statutárního orgánu rozhodl, že stěžovatel, jako žalovaný, ručí za splnění povinností společnosti VOREN - KD s. r. o. v likvidaci vůči společnosti Moneta Money Bank, a. s. (dále jen "žalobkyně") (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.).
5. Jednalo se přitom v pořadí již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť rozsudek městského soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 203/2017-156, kterým městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 3. 2017, č. j. 21 C 37/2016-117, jímž obvodní soud žalobu zamítl, k dovolání žalobkyně zrušil Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem, přičemž věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolání stěžovatele směřující proti (v pořadí druhému a ústavní stížností napadenému) rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
7. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně uvádí, že obecné soudy postupovaly svévolně a v rozporu se zákonem, přičemž současně namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně pak obecným soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou hrozícího úpadku, resp. jeho ne/existencí v předmětné době, když posuzovaly pouze finanční situaci společnosti, což ovšem stěžovatel považuje s ohledem na zákonnou úpravu za nedostačující. Je tudíž toho názoru, že se obecné soudy "neřídily zákonem, neboť nerespektovaly podmínky, jejichž splnění zákon požaduje, aby mohla být norma §68 [zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o obchodních korporacích")] aplikována." Stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy se přes jeho opakovaná upozornění nezabývaly splněním podmínek §68 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Zmiňuje, že za tímto účelem navrhl městskému soudu provedení řady důkazů, na což však - jak uvádí - tento soud nereagoval.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.
10. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace, nyní posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, a to mj. proto, že jsou v ní uplatněny pouze námitky, které byly prezentovány již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatel tedy brojí pouze proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo (zde konkrétně ustanovení §68 zákona o obchodních korporacích) a skutkové okolnosti jeho případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
11. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup obvodního soudu a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
12. Obecné soudy totiž při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jejich rozhodnutí tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné a stěžovatelem namítané svévole, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do nějž zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
13. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že v nyní posuzovaném případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §68 zákona o obchodních korporacích, nespatřuje v tom Ústavní soud nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí postačí vytknout, že stěžovatel jako jednatel společnosti EUROPOL PRAGUE, s. r. o. (dále jen "postupitelka"), resp. jako jednatel a likvidátor společnosti VOREN - KD, s. r. o., v likvidaci (dále jen "postupnice") uzavřel smlouvu o postoupení dubiózní (tj. soudně již zamítnuté) pohledávky postupitelky vůči žalobkyni. Stěžovatel tuto smlouvu podepsal za obě smluvní strany, ačkoliv si byl vědom, že postupnice již v době uzavření smlouvy neprovozovala žádnou soustavnou výdělečnou činnost a neměla žádný majetek. Výsledkem činnosti stěžovatele tak bylo zatížení postupnice závazkem k úhradě nákladů řízení, jehož předmětem byla právě zmíněná dubiózní pohledávka vůči žalobkyni. Tento závazek byl důvodem pro podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, v němž bylo následně rozhodnuto o úpadku postupnice (srov. zejména rozsudek městského soudu, bod 11).
15. Ústavní soud se s ohledem na uvedené skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu ztotožňuje se závěry obecných soudů, že zde byly splněny podmínky předvídané ustanovením §68 zákona o obchodních korporacích pro ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace v případě jejího úpadku, neboť obecné soudy rozhodly o úpadku postupnice a současně prokázaly, že stěžovatel coby statutární orgán obchodní korporace (postupnice) věděl nebo měl a mohl vědět, že je tato obchodní korporace v hrozícím úpadku, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. S odkazem na odbornou literaturu lze doplnit, že za hrozící úpadek lze považovat i situaci, kdy je již korporace předlužena, popřípadě je v platební neschopnosti, která se nadále prohlubuje, což bylo - jak plyne ze shora řečeného - v nyní posuzovaném případě dáno (srov. Lasák, J. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014).
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu