ECLI:CZ:US:2022:3.US.101.22.1
sp. zn. III. ÚS 101/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Ročka, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1317/2021-287 ze dne 26. 10. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 240/2020-232 ze dne 11. 11. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 121/2014-212 ze dne 26. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel prodal kupujícímu nebytové jednotky č. X1 a č. X2 (obě vedené jako jiný nebytový prostor), spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu č. p. X3 v P., za kupní smlouvou sjednanou cenu ve výši 965 000 Kč. Kupující následně po koupi vytkl stěžovateli vadu předmětu koupě spočívající v nevyhovujícím zakrytí bývalé výtahové šachty a nevyhovujícím řešení vedení kanalizace pod podlahou nebytových jednotek. Kupující se žalobou po stěžovateli domáhal částky 237 292 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 výše citovaným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit kupujícímu 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 217 292 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že uložil stěžovateli zaplatit kupujícímu 40 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku výrok potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy rezignovaly na svou povinnost samostatně právně posoudit existenci vad, když pouze otrocky odkázaly na závěry znaleckého posudku.
5. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
6. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s napadenými rozhodnutími, která je však spíše opakováním již předestřené argumentace a postrádá potřebný ústavněprávní rozměr. Ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a výklad jednotlivých ustanovení smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a kupujícím. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu