ECLI:CZ:US:2022:3.US.1015.22.1
sp. zn. III. ÚS 1015/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mijama s.r.o., se sídlem Kladenská 683/72, Buštěhrad, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2022, č. j. 30 Cdo 2959/2021-144, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 72 Co 39/2021-121, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že se stěžovatelka po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) domáhala zaplacení částky 105 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Magistrátu města Kladna, Odboru životního prostředí sp. zn. OŽP/1337/14-Zem.201.6, a následně u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 A 101/2015. Spor a z něj vycházející správní (soudní) řízení, jež mělo být podle stěžovatelky nepřiměřeně dlouhé, se vedl - zjednodušeně řečeno - o to, zda si stěžovatelka oprávněně na blíže specifikovaném pozemku v ústavní stížností napadeném rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") deponovala zeminu, a to zejména v souvislosti s otázkou, zda takový pozemek podléhal ochraně poskytované zemědělskému půdnímu fondu.
3. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, tedy bylo posuzováno řízení trvající od dubna roku 2014 do prosince roku 2017. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 20 C 165/2018-85, žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 105 000 Kč zamítl. Obvodní soud shledal délku hodnoceného řízení jako přiměřenou vzhledem k náročnosti správními orgány (resp. soudem) hodnocené věci. Městský soud se pak ústavní stížností napadeným rozsudkem s hodnocením provedeným obvodním soudem ztotožnil a rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť neobsahovalo náležitosti stanovené zákonem, když stěžovatelka dostatečně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Podle svého přesvědčení totiž v dovolání uvedla množství judikatury, se kterou je rozhodnutí městského soudu v rozporu, stejně jako vymezila právní otázku, o které doposud nebylo Nejvyšším soudem rozhodováno. Přitom Nejvyšší soud stěžovatelce nesdělil, proč jí odkazovaná judikatura není pro její věc případná, zvláště když v posuzovaném řízení docházelo podle přesvědčení stěžovatelky k neospravedlnitelným průtahům v celkové délce 21 měsíců. Stěžovatelka se domnívá, že městský i Nejvyšší soud posoudily její nároky značně formalisticky. Proto by měl Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušit.
6. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení.
8. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozsudku městského soudu) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
9. Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud nyní neshledal.
10. Jak bylo již výše naznačeno, v nyní posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
11. Jak se přitom mohl sám Ústavní soud po bližším seznámení se s dovoláním stěžovatelky přesvědčit, tato je založila z rozhodující části na tvrzení, že obvodní i městský soud neprovedly dostatečné dokazování, aby mohly uzavřít, že jimi posuzované správní (soudní) řízení trvalo vzhledem ke své složitosti takovou dobu, že stěžovatelce jí požadovaná náhrada v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") nenáleží. Přitom i jen v odůvodnění rozhodnutí městského soudu je podle přesvědčení Ústavního soudu náležitě popsáno, jaké podklady si v rámci správního řízení správní orgány vyžadovaly s tím, že k vypracování takových podkladů bylo zapotřebí přiměřené časové dotace.
12. Stěžovatelkou v dovolání odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak obecně týkají dokazování a důkazní verifikace, ovšem bez bližšího vztahu k povaze řízení, jež mělo být podle stěžovatelky nepřiměřeně dlouhé. Pokud proto za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že takto formulované odůvodnění dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (jejichž souladnost s ústavním pořádkem plyne i z Nejvyšším soudem citované judikatury Ústavního soudu), pak Ústavní soud takovýto závěr Nejvyššího soudu akceptuje. Zároveň souhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že přípustnost dovolání ve věci stěžovatelky nemohla založit ani věta, v rámci níž stěžovatelka v dovolání uvádí, že v rozhodování dovolacího soudu "pak nejspíše" nebyla vůbec řešena otázka zpochybňování pravomocného územního rozhodnutí, neboť z ní neplyne, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva měla být sporná.
13. Rovněž je třeba (opětovně) zdůraznit, že podstatou (zejména) ústavní stížností napadeného rozhodnutí městského soudu není konstatování, že by v rámci jím posuzovaného správního řízení nedocházelo na straně správních orgánů k průtahům, nýbrž jeho podstatou je naopak posouzení, zdali je přiměřené, aby se stěžovatelce vzhledem k okolnostem případu dostalo jí požadovaného finančního zadostiučinění. Pokud pak obecné soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, konstatovaly, že pro posouzení počínání stěžovatelky ke shora zmíněným pozemkům bylo zapotřebí vyžádání odborných stanovisek, pak takovýto závěr nepřísluší bez dalšího zpochybňovat ani Ústavnímu soudu. Takový přístup je přitom souladný i s východisky plynoucími ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), a to právě i ve vztahu k dovoláním (jako je i dovolání stěžovatelky), kterými jsou ve svém důsledku napadána skutková zjištění obecných soudů; ta ale nejsou sama o sobě až na výjimky přípustným dovolacím důvodem.
14. Ústavní soud tedy, vázán právními závěry obsaženými v právě citovaném stanovisku, přezkoumal obsah usnesení Nejvyššího soudu a akceptuje jeho závěry, že stěžovatelka skutečně dostatečně nevymezila otázku hmotného či procesního práva a s ní související ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se městský soud měl odchýlit.
15. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení Nejvyššího soudu splnění podmínek podaných dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic podstatného, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný a nelze jej proto považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu tak shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
16. Jde-li o napadený rozsudek městského soudu, Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti, stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je řádné a efektivní vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je proto ústavní stížnost nepřípustná. V již shora citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl proto přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a je-li proto dovolání stěžovatele odmítnuto, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
17. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu postupovat jinak, než ústavní stížnost - s ohledem na zásadu její subsidiarity - odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Eventuální námitky vznášené vůči postupu městského soudu proto Ústavní soud nemohl nijak zohlednit.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu