ECLI:CZ:US:2022:3.US.1019.22.1
sp. zn. III. ÚS 1019/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Chelíka, právně zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3824/2020-897 ze dne 18. 1. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 3. 2019 č. j. 4 C 46/2011-672, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 5. 2019 č. j. 4 C 46/2011-688, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví stěžovatele (žalovaný) zahradní domek (výrok I), vklad na účtu ve výši 6 366,85 Kč ke dni 4. 11. 2011 (výrok III) a aktiva podniku vedeného na jméno Marcel Chelík, představovaná ke dni 4. 11. 2011 vkladem na účtu ve výši 147 368,62 Kč (výrok IV). Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal vklad na účtu ve výši 31 111,65 Kč ke dni 4. 11. 2011 (výrok II). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů 1 348 575,93 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok V). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok VI) i státu (výroky VII a VIII).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 18. 6. 2020 č. j. 13 Co 162/2019-820 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až V změnil. Ze zaniklého společného jmění účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatek na účtu vedeném u Sberbank CZ, a. s., ve výši 31 111,65 Kč a do výlučného vlastnictví stěžovatele stavbu bez č. p./č. ev., nezapsanou v katastru nemovitostí, zůstatek na účtu vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 6 366,85 Kč a podnik stěžovatele, který podnikal na základě živnostenského oprávnění. Uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů 1 723 703,53 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI, VII a VIII, ve spojení s výroky I a II doplňujícího usnesení soudu prvního stupně, kterými nalézací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o §237 zákona o. s. ř., a v němž namítal nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně učinila podnik předmětem vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Z návrhu žalobkyně na vypořádání některých částí podniku nelze dovodit, že požadovala ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů vypořádat celý podnik. Pokud žalobkyně navrhla podnik vypořádat, stalo se tak až po lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, který pro účely ocenění podniku zohlednil rovněž částku 1 484 000 Kč, kterou měl stěžovatel v době trvání společného jmění manželů vybrat z účtu, který používal pro potřeby svého podnikání a nesouhlasil se způsobem zadání znaleckého posudku za účelem ocenění podniku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy zvýhodnily postavení žalobkyně, neboť nemohou poučovat účastníky o hmotném právu, což se podle něj v dané věci stalo, a současně je poučovací povinnost o procesním právu omezena v případě zastoupení účastníka advokátem. Stěžovateli se naopak poučení ze strany soudu nedostalo, i když se jednalo o poučení o procesních pravidlech, což opět zakládá porušení principu rovnosti stran, kdy na jednu stranu soudy porušily princip rovnosti stran ve prospěch žalobkyně a následně došlo k porušení principu rovnosti stran v neprospěch stěžovatele. Současně tímto postupem bylo stěžovateli odňato právo být slyšen dle článku 38 odst. 2 Listiny, neboť nemohl procesně reagovat na názor soudu, že je nutno vypořádat podnik jako věc hromadnou. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem vypořádání společného jmění obecnými soudy.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
9. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
13. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí primárně přímo mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí). V některých případech ovšem působí základní práva tak, že podústavním právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni [srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
14. Povinností veřejné moci - a v jejím rámci pak zejména orgánů moci soudní (srov. čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny) - je tudíž i v občanskoprávních věcech pečlivě vážit ústavní rozměr projednávaných případů a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi.
15. V projednávané věci se jednalo o nároky vyplývající z vypořádání společného jmění manželů. Prismatem ústavního práva se tudíž jedná o typický případ horizontálního střetu dvou základních práv, přičemž argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se z větší části pohybuje v podústavní rovině.
16. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu