ECLI:CZ:US:2022:3.US.1040.22.1
sp. zn. III. ÚS 1040/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslavy Vachové a 2) Ing. Otto Vacha, obou zastoupených Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 39/2, Bruntál, proti usnesení Okresního soudu v Bruntálu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 Nc 597/2004-193, ve znění usnesení ze dne 27. 4. 2020, č. j. 1 Nc 597/2004-214, usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 25. 6. 2021, č. j. 10 Co 208/2020-256, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 20 Cdo 3688/2021-292, a to v rozsahu, ve kterém nebylo vyhověno návrhu stěžovatelů na částečné zastavení soudní exekuce, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntálu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení těch části výše uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jejich návrhu na částečné zastavení soudní exekuce s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce a návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce vedené na základě usnesení okresního soudu ze dne 10. 6. 2004 č. j. 1 E Nc 597/2004-17. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením výše uvedené usnesení okresního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. K tomuto závěru Ústavní soud vede zejména skutečnost, že stížnostní argumentace stěžovatelů neobsahuje žádnou hlubší věcnou - natožpak ústavněprávní - argumentaci, když stěžovatelé v ústavní stížnosti jen doslovně opakují námitky, které však již uplatnili v řízení před obecnými soudy a aniž by se alespoň pokusili vyrovnat s argumentací, která je v odůvodnění napadených rozhodnutí obsažena.
7. Proto je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupené právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na nich samotných, aby předložili Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotných stěžovatelů. Smyslem řízení o ústavní stížnosti je totiž ochrana specifických základních práv a nikoliv paušální přezkum soudních rozhodnutí. V tomto případě by totiž role Ústavního soudu byla fakticky redefinována na prostou odvolací instanci namísto jeho funkce orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
8. Proto jen stručně k tvrzením stěžovatelů Ústavní soud poznamenává, že neobstojí tvrzení, že jim poskytnuté úvěry již splatili, neboť potvrzení, které jím bylo v tomto ohledu právní předchůdkyní oprávněné (Všeobecná stavební spořitelna Komerční banky, a. s., resp. Modrá pyramida stavební spořitelny, a. s.) jako věřitelkou vystaveno, jim bylo vystaveno automaticky a omylem, což obecné soudy dostatečně vysvětlily.
9. Nejvyšší soud pak také v souladu s rozhodnutím okresního soudu i krajského soudu v záhlaví označeným usnesením shrnul, že počátek tzv. generálního inhibitoria v dané věci byl vázán na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce povinným (stěžovatelům), nikoliv na okamžik vydání exekučního příkazu, jak opakovaně - i v ústavní stížnosti - tvrdí stěžovatelé. Došlo-li proto k převodu majetku (členských podílů stěžovatelů v bytovém družstvu) na jejich syna až po doručení usnesení o nařízení exekuce, je nutno ze zákona - aniž by k tomu bylo třeba výroku soudního rozhodnutí - takový právní úkon hodnotit jako absolutně neplatný (tedy v souladu s právní úpravou pro danou věc relevantní a tedy i s tehdy užívanou terminologií). Ostatně také z toho důvodu, protože se tedy syn stěžovatelů nikdy vlastníkem předmětných práv v družstvu nestal, soudní exekutor mu soudní příkaz vydaný v exekučním řízení na majetek stěžovatelů jako jeho rodičů nedoručoval. Obecné soudy rovněž náležitě vysvětlily, že exekuce na majetek stěžovatelů byla po celou dobu vedena řádně a proto zvolení konkrétního způsobu vedení exekuce promlčení nepodléhá.
10. V daném kontextu pak nemohou mít ústavněprávní relevanci ani námitky stěžovatelů, že řízení nebylo vedeno řádně, nebyl-li do něj jako účastník řízení přibrán jejich syn. V tomto ohledu jsou také zcela nepřípadné odkazy stěžovatelů např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4257/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz) nebo na stěžovateli opakovaně zmiňovaný a zdůrazňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, a to ve vztahu k určení neplatnosti právního úkonu, kterým stěžovatelé převedli majetková práva související s jejich podílem v bytovém družstvu na jejich syna. V nyní posuzovaném případě totiž nebylo - jak již je zmíněno shora - nutno vydávat v rámci řízení o určovací žalobě jakékoliv rozhodnutí; nehledě tedy na to, že ve věci stěžovatelů nejde ani o vypořádání spoluvlastnictví nebo o vypořádání majetkových vztahů k dědické podstatě. Proto je zcela nepřípadná i úvaha stěžovatelů, že by se právní nástupkyně oprávněné (v rámci proti nim vedeného exekučního řízení) měla svých práv domáhat podáním určovací žaloby proti jejich synovi.
11. Napadenými rozhodnutími, resp. jejich částmi týkajícími se částečného zastavení exekuce, tedy nebyla podle názoru Ústavního soudu porušena základní práva stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu