ECLI:CZ:US:2022:3.US.1053.22.1
sp. zn. III. ÚS 1053/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 101 Co 316/2021-267, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti výrokům I. a II. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení byla úprava výchovy a výživy nezletilého syna M. a nezletilé dcery E. , jejichž matkou je Z. R.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 0 Nc 20/2021-77, svěřil nezletilé do symetrické střídavé péče obou rodičů (výrok I.). Okresní soud současně uložil matce přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 500 Kč měsíčně a částkou 1 000 Kč měsíčně na výživu nezletilé dcery (výrok II.). Stěžovateli pak uložil přispívat na výživu nezletilého syna částkou 3 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně (výrok III.).
4. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. v části týkající se péče o nezletilého syna (výrok I.). Krajský soud současně změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. tak, že nezletilou dceru svěřil do výlučné péče matky (výrok II.), resp. zrušil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
5. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně namítá, že nebyl shledán žádný relevantní důvod na jeho straně, který by jej měl vyloučit z péče o nezletilou. Žádný relevantní důvod přitom nespatřuje ani u nezletilé. Ve vztahu k nezletilému pak stěžovatel namítá porušení jeho participačních práv, přičemž zdůrazňuje, že nezletilý srozumitelně vyjádřil přání být v péči stěžovatele, krajský soud ovšem jeho stanovisko - na rozdíl od stanoviska nezletilé dcery - nepovažoval za podstatné a rozhodující.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do formy, rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel ale povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter vyslovení nesouhlasu vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost zjevně považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, a to kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení představuje přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá a na něž ostatně odkázal rovněž krajský soud. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Ústavní soud současně setrvale judikuje, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, žijí-li rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, ve značné vzdálenosti od sebe, a to zejména tehdy, když by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
12. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
13. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování vzal uvedené ústavní požadavky pečlivě a důsledně do úvahy a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, krajský soud z pozice odvolací instance rozhodl, že nezletilá bude svěřena do výlučné péče matky, resp. stanovil, že nezletilý bude svěřen do střídavé péče obou rodičů, jsou s nimi dle názoru zdejšího soudu plně v souladu.
14. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud při rozhodování kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
15. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že krajský soud rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování odvolání obou účastníků řízení, přičemž dostatečně objasnil, proč o výchovných poměrech nezletilých rozhodl shora uvedeným způsobem. Důvody, pro které takto postupoval, jsou navzdory odlišnému názoru stěžovatele zcela v souladu se shora rekapitulovanými kritérii formulovanými v judikatuře Ústavního soudu. V tomto ohledu lze podotknout, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.
16. Ústavní soud toliko stručně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, z nějž vyplývá, že krajský soud přihlédl k přání nezletilé vyjádřené v průběhu odvolacího řízení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 48). Ústavní soud podotýká, že nemůže přihlížet k následnému vyjádření nezletilé ze dne 27. 2. 2022, jež stěžovatel připojil k ústavní stížnosti, a to již proto, že nebylo prezentováno v průběhu předchozího soudního řízení. Krajský soud zdůraznil, že nezletilá má své zájmy a záliby, a tudíž je žádoucí, aby je mohla plnohodnotně rozvíjet bez ohledu na tréninky a zápasy jejího bratra, na které jezdí společně se stěžovatelem. Co se týká nezletilého, krajský soud zdůraznil, že je v jeho zájmu, aby na jeho výchovu měla nadále vliv i matka, neboť - lapidárně řečeno - je pro něj důležitý nejenom hokej, ale rovněž další vzdělání (srov. rozsudek krajského soudu, bod 47). Pro zdejší soud je rovněž podstatné, že nezletilá, shodně jako její bratr, vyjádřili, že jim nevadí vzájemné odloučení (srov. tamtéž).
17. Ústavní soud s ohledem na tyto závěry uvádí, že krajskému soudu nelze vytýkat ani kritické přehodnocení přání nezletilého, z nějž vyplynulo, že by raději žil se stěžovatelem (srov. rozsudek krajského soudu, bod 47). Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě především důležité, že obecné soudy kladly důraz na zjištění názoru nezletilých, tedy i mladší dcery. Ze shora citované judikatury zdejšího soudu nicméně vyplývá, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte vždy a bez dalšího nekriticky převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Řečeno jinak, názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. Napadené rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu dostatečně odůvodněné, když - jak již bylo řečeno výše - zdůrazňuje zájmy nezletilých a jimi učiněné projevy zasazuje do širšího kontextu. Ústavní soud tudíž na výsledku nyní posuzovaného řízení neshledal nic protiústavního, neboť krajský soud vysvětlil, proč přihlédl k přání nezletilé dcery, resp. odůvodnil, proč naopak nepřihlédl k přání nezletilého syna.
18. Ústavní soud dále považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost rozšíření stávající výchovy u nezletilých ve prospěch stěžovatele není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
19. Ústavní soud proto obdobně jako krajský soud apeluje na rodiče, aby se v samotném zájmu svých dětí vynasnažili, aby syn i dcera rozpad jejich vztahu pocítili co nejméně. Je totiž primárně na rodičích, aby dbali nejlepšího zájmu dětí, kterým jistě je, jako absolutní minimum, absence přenášení vzájemných neshod a jejich důsledků na děti.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu