ECLI:CZ:US:2022:3.US.1069.22.1
sp. zn. III. ÚS 1069/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. B., t. č. ve Věznici Kuřim, právně zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Palackého tř. 2203/186, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, č. j. 8 To 67/2022-71 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 2022 č. j. 3 PP 29/2021-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedených v záhlaví, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v těchto rozhodnutích spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákazu dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Napadeným usnesením bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a contrario tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložený ve výměře 9 let rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 5 T 55/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016 sp. zn. 3 To 4/2016, ve výměře 150 dnů rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 1 T 126/2014 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. 4. 2016, ve výměře 8 měsíců trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 7 T 107/2014 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 2. 6. 2016 a v původní výměře 3 roků rozsudkem Okresního v Novém Jičíně ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 4 T 12/2008 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2008 sp. zn. 4 To 175/2008, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 0 PP 164/2012 a o výkonu jehož zbytku ve výměře 12 dnů bylo následně rozhodnuto usnesením téhož soudu téže sp. zn. ze dne 25. 8. 2015, zamítá.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že nebyla splněna třetí zákonem požadovaná podmínka, tedy že se od něj nedá v budoucnu očekávat vedení řádného života. Soud podle něj žádným konkrétním způsobem své závěry neodůvodnil, neboť pouze formalisticky odkazuje na opis rejstříku trestů, aniž by uváděl jakékoliv konkrétní skutečnosti, které ho k závěru o nesplnění třetí požadované podmínky vedly. V této souvislosti stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně navrhoval doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru psychologie, event. psychiatrie, jímž se určí stupeň jeho resocializace, určí se možnosti nápravy a případně další otázky důležité pro řádné posouzení žádosti o podmíněné propuštění.
4. Krajský soud stížnost zamítl s tím, že je zřejmé, že stěžovatel má v opisu rejstříku trestů celkem čtrnáct záznamů pro různorodou trestnou činnost, ať již majetkového či násilného charakteru, ale také pro trestnou činnost související s výrobou a distribucí drog. Byly mu ukládány tresty podmíněně odložené i alternativní tresty obecně prospěšných prací. Opakovaně však s ohledem na to, že ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, bylo přistoupeno k přeměně podmíněného trestu na trest nepodmíněný. Přehlédnout podle soudu nelze ani ten fakt, že stěžovateli byla dána šance k prokázání nápravy tím, že byl účasten amnestie prezidenta republiky, respektive byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Tyto mimořádné benefity nevyužil, což vyplývá z opisu rejstříku trestů. Stěžovatel od doby, kdy dosáhl věku 17 let, kontinuálně páchá trestnou činnost, pokud zrovna není ve výkonu trestu odnětí svobody. Páchání trestné činnosti u odsouzeného vygradovalo v roce 2015, kdy byl Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 5 T 55/2015 odsouzen mimo jiné za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V této situaci podle soudu do popředí nastupuje ochrana společnosti a represivní stránka uložených trestů. Pokud tedy soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že u stěžovatele nebyla splněna třetí zákonem požadovaná podmínka, tedy prognóza vedení řádného života po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pak se s jeho závěry stížnostní soud zcela ztotožňuje.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho věci bylo rozhodováno toliko na základě informací z doby odsouzení stěžovatele, či doby tomu předcházející. Tedy podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě soudy posuzovaly pouze na základě minulého, neaktuálního chování stěžovatele. Rezignovaly tak na zjišťování aktuálních poznatků o osobnosti stěžovatele, stavu jeho nápravy či jeho vnitřní proměny, čímž zřejmě porušily jeho právo na soudní ochranu. Obhajobou navrhované zpracování znaleckého posudku na resocializaci stěžovatele nalézací soudy jako nadbytečné odmítly s tím, že si samy udělaly o jeho resocializaci představu. Jinými slovy řečeno, bez odborných znalostí a potřebného vzdělání či praxe, si dle vlastního přesvědčení soudy zodpověděly odbornou otázku pro správné a spravedlivé posouzení věci důležitou.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
10. Ústavní soud také připomíná, že ke každému jednotlivému případu, který je předmětem ústavní stížnosti, je nutno přistupovat individuálně a posuzovat ho na základě konkrétních skutkových okolností, jež jsou pro rozhodnutí klíčové. Přílišné zobecňování na základě jiných rozhodnutí není v těchto případech žádoucí.
11. Okresní soud své úvahy spojil s rozborem stěžovatelovy trestní minulosti. Upozornil, že stěžovatel byl v minulosti již mnohokrát soudně trestán, a to jak alternativními tresty, tak tresty odnětí svobody pro majetkovou a drogovou trestnou činnost. Byl dokonce účasten amnestie prezidenta republiky. Tato jeho trestní minulost se však do jeho jednání nijak pozitivně nepromítla, naopak jeho trestná činnost stoupla na závažnosti. I když se sice stěžovatel snaží o polepšení, nelze zcela odhlédnout od této jeho minulosti a bezvýhradně uvěřit tomu, že nyní již nebude na svobodě páchat další trestnou činnost.
12. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života, a to mj. proto, že již důvěru soudu zklamal, nespatřuje v tom Ústavní soud porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny. Obecné soudy k trestní minulosti stěžovatele nepřistupovaly formalisticky, nýbrž zohlednily specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti a vliv, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty. Soudy hodnotily trestní minulost stěžovatele komplexně, s přihlédnutím k jejímu charakteru a vývoji, čímž dostály požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu