ECLI:CZ:US:2022:3.US.1091.22.1
sp. zn. III. ÚS 1091/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem, sídlem Veleslavínova 10, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 8 Tdo 1350/2021-1287, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2021 č. j. 6 To 166/2020-1188 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. ledna 2020 č. j. 1 T 14/2019-1048, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, M. B. a L. B., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud) a Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že jimi bylo zasaženo jeho základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel tvrdí zásah do principu rovnosti účastníků řízení garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva navrhovat svědky a důkazy ve svůj prospěch zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu. Okresní soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným tím, že při vyjíždění nákladním vozidlem způsobem, který byl v rozporu s pravidly stanovenými zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), způsobil cyklistce zranění, kterým podlehla, z místa nehody odjel a neposkytl jí pomoc. Tedy, jednak jinému z nedbalosti způsobil smrt a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, jednak jako řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Tím podle okresního soudu spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku a přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, přičemž mu byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Okresní soud stěžovateli také uložil uhradit vedlejší účastnici Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "VZP") náhradu škody. Ostatní poškozené okresní soud odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že vina stěžovatele byla nepochybně prokázána. Sražení poškozené cyklistky stěžovatelem dovodil okresní soud zejména ze skutečností zjištěných jednak z protokolu o dopravní nehodě, plánku, náčrtku a fotodokumentace, znaleckého posudku, výpovědi svědků a dalších důkazů.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným tím, že svým nákladním vozidlem při porušení pravidel stanovených zákonem o silničním provozu způsobil cyklistce zranění, kterým podlehla. Tedy jinému z nedbalosti způsobil smrt a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, čímž podle krajského soudu spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který mu byl podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání tří let. Dále mu krajský soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let. Dále krajský soud uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejším účastníkům náhradu škody, případně nemajetkové újmy. Další nároky vedlejších účastníků a další poškozené odkázal krajský soud na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud dále zprostil stěžovatele obžaloby v tom, že jako řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
4. Krajský soud doplnil dokazování a vyjádřil se k důkazním návrhům, které stěžovatel navrhoval již před okresním soudem. Konstatoval, že vina stěžovatele na vzniku dopravní nehody byla nepochybně prokázána a potvrdil tak závěr okresního soudu. Podle něj je tvrzení stěžovatele, že k místu nehody dojel až po ní, v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Krajský soud dále přiznal důvodnost odvolání stěžovatele ve věci přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. Podle jeho názoru byla zjištění okresního soudu nejasná a nepřesvědčivá.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Podle jeho názoru stěžovatel napadal pouze skutkové závěry. Nejvyšší soud také neshledal, že by v předchozím řízení došlo k vadám, které by znamenaly zásah do základních práv a svobod stěžovatele, extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními či porušení zásad férového soudního řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že skutková zjištění provedená okresním soudem a krajským soudem jsou správná a odpovídající provedenému dokazování. Proto posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné.
6. Podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požádal stěžovatel, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, resp. odložil výkon trestu zákazu řízení motorových vozidel.
II. Argumentace stěžovatele
7. Podle stěžovatele jsou napadená soudní rozhodnutí založena na nesprávných a neúplných skutkových zjištěních. Ty pak mají být důsledkem vadného právního posouzení a vadného postupu v řízení. Stěžovatel se domnívá, že nebyl objasněn pohyb účastníků dopravní nehody, její viník nebyl bezprostředně po ní zadržen, místem projížděla jiná vozidla a stěžovatel byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů.
8. Stěžovatel dále zpochybňuje další provedené důkazy, včetně kamerového záznamu, znaleckého posudku a výslechu znalce. Podle jeho názoru nebyl dostatečně spolehlivě zjištěn skutkový stav a žádný z obecných soudů nezjišťoval skutečnosti svědčící v jeho prospěch.
9. Dále stěžovatel uvádí, že dokazování bylo nedostatečné a rozhodující důkazy ani nebyly provedeny. Navíc, podle jeho názoru, nebyly důkazy hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Postupně stěžovatel ve své stížnosti rozebral provedené důkazy a poukázal na jejich vady a nedostatky, případně na to, jak byly obecnými soudy nesprávně hodnoceny. Rozsáhle se také věnuje znaleckým posudkům a namítá, že pokud mezi posudky byly rozpory, měl okresní soud, případně krajský soud přibrat znalecký ústav. Namítá, že pokud obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech znalce, porušily tím rovnost účastníků řízení. Do té měly zasáhnout také tím, že odmítly doplnit dokazování na jeho návrhy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, či jimi konstruovaný skutkový stav, ledaže by jejich postup byl nepřiměřeným zásahem do základních práv a svobod stěžovatelů [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018 (N 169/91 SbNU 121; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi Nalus: viz https://nalus.usoud.cz)]. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
12. Stěžovatel svou ústavní stížnost směřuje především k prováděným důkazům, tzv. opomenutým důkazům, či nesprávnému hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy. Z odůvodnění je však patrné, jak obecné soudy provedené důkazy vyhodnotily a jak dospěly ke skutkovým zjištěním. Je rovněž patrné, že se vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele. Pochybení okresního soudu spočívající v neprovedení důkazu výslechem svědka bez náležitého odůvodnění zhojil krajský soud tím, že výslech provedl. Všechny ostatní návrhy jsou dostatečně rozebrány v odůvodněních a obecné soudy vysvětlují, proč případně nebyly provedeny (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1993/21 ze dne 26. 4. 2022). Narativ vytvořený obecnými soudy je přesvědčivý a objektivně vychází z provedených důkazů, přičemž přihlíží i k tvrzením (verzi), která předkládal stěžovatel. Nelze mu proto přisvědčit v tom, že by obecné soudy zcela přehlížely důkazy v jeho prospěch.
13. Z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí je patrné, jak soudy přistoupily k hodnocení provedených důkazů, tyto důkazy zohlednily ve svých rozhodnutích, případně odůvodnily, proč neprovedly některé z navržených důkazů. Pokud stěžovatel např. namítá, že nebyl proveden důkaz posudkem znaleckého ústavu, je z odůvodnění patrné, že okresní soud nepovažoval podmínky předpokládané §110 odst. 1 trestního řádu za splněné. Povinnost přibrat znalecký ústav, kdykoli jsou závěry ve znaleckých posudcích rozporné, není zákonem stanovena. Okresní soud vysvětlil, proč považuje závěry vyslovené v jednom ze znaleckých posudků za nepřesvědčivé a řetězení posudků nebylo proto nutné. Znalecký posudek nelze nekriticky přijímat [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)], čehož se obecné soudy držely a hodnotily je způsobem respektujícím zásady trestního řízení a ochranu základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud proto neshledal taková pochybení v napadených rozhodnutích obecných soudů, která by mu umožnila realizovat jeho pravomoc a konstatovat nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Důkazní řízení vedená obecnými soudy byla provedena v mezích kladených ústavním pořádkem České republiky.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, resp. jeho části, posoudil Ústavní soud shodně jako samotnou ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost shledal jako zjevně neopodstatněnou, sdílí tento závěr i předložený návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu