ECLI:CZ:US:2022:3.US.1124.22.1
sp. zn. III. ÚS 1124/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Š. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Fialou, advokátem, sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 2022 č. j. 4 To 332/2021-1137 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. června 2021 č. j. 2 T 69/2006-1096, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") zamítl v pořadí třetí, v záhlaví uvedené usnesení, stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, v němž byl stěžovatel pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ze dne 26. 6. 2006 č. j. 2 T 69/2006-115 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 5 To 535/2006 v právní moci dnem 29. 3. 2007. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961, trestní zákon, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Okresní soud neshledal důvody pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť nebyly shledány.
3. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud konstatoval, že stížnost neshledal důvodnou a řízení předcházející napadenému usnesení okresního soudu není stiženo žádnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí a stěžovatel procesní námitky ani netvrdil. Dále krajský soud objasnil podmínky povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu a konstatoval, že okresní soud se náležitě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že na důkazní situaci ve věci se nezměnilo vůbec nic, nebyly zjištěny žádné nové důkazy, ani žádné nové skutečnosti, které by samy o sobě či ve spojení s důkazy a skutečnostmi již známými mohly vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud i krajský soud se navrženými důkazy řádně nezabývaly, bez dalšího mechanicky a formalisticky je odmítly provést a dle jeho mínění je neposoudily z hlediska potencionality jejich vlivu na meritorní rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel po seznámení se s obsahem jeho trestního spisu navrhl a podrobně zdůvodnil důkazy odůvodňující povolení obnovy řízení, poukázal na vzájemné rozpory se skutečností a okolnostmi, které dosud v řízení nebyly prokazovány, ale žádný důkaz nebyl proveden; jenom stěžovatel byl okresním soudem vyslechnut na veřejném zasedání. Okresní soud i krajský soud rozhodnutí řádně neodůvodnily a v rozporu s principem in dubio pro reo, judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva zamítly návrh na povolení obnovy řízení a tím zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení napadená ústavní stížností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to po výzvě k odstranění vad podání z 28. 4. 2022. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18, ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích řízeních, které obecné soudy v napadených rozhodnutích v souladu s ústavním pořádkem vyvrátily (usnesení okresního soudu ze dne 16. 1. 2017 č. j. 2 T 69/2006-487 potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 6. 3. 2017 č. j. 4 To 49/2017-516; usnesení okresního soudu ze dne 13. 2. 2019 č. j. 2 T 69/2006-777 potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 22. 7. 2019 č. j. 6 To 328/2019-810).
9. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných návrzích na povolení obnovy řízení, je nespokojenost s rozsahem dokazování provedeným okresním soudem v hlavním líčení, s hodnocením provedených důkazů a se způsobem jakým se okresní soud a krajský soud vypořádaly s jeho obhajobou. Z obsahu obšírných podání stěžovatele je zřejmé, že vznáší znovu a znovu námitky skutkové povahy, napadá způsob zhodnocení provedených důkazů okresním soudem, v jehož důsledku byl odsouzen pro zvlášť závažný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona k trestu odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců. Stěžovatel neuvádí nic nového, žádnou novou dříve soudu neznámou skutečnost a nenavrhuje žádný nový důkaz, který by nebyl již dříve soudu znám, včetně provedení znaleckých posudků. Pokud okresní soud některé jeho návrhy na opatření a provedení důkazů zamítl, tak řádně odůvodnil, proč je považuje za nerozhodné, a nemají vliv na povolení obnovy řízení. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl ke shodnému závěru, že je správné. V rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, tedy povolení mimořádného opravného prostředku, není soud povinen akceptovat veškeré návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Je povinen provést a vzít v úvahu důkazy nové, které dříve neznal, je nerozhodné, že je neprovedl, nevzal v úvahu a tedy ani nehodnotil, pokud v době meritorního rozhodování ve věci o nich věděl a současně by takové nové důkazy a nově zjištěné skutečnosti musely být způsobilé vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele.
10. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně objasnění úvah, jimiž se soudy řídily a posouzení váhy důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, jsou logická, podrobná, srozumitelná a jednoznačná v souladu s ustanovením §134 trestního řádu. Tento závěr je logický a řádně odůvodněný, pro stručnost na něj Ústavní soud dále odkazuje, když odkazy na judikaturu neshledal případnou. Nespokojenost stěžovatele s odsuzujícím rozsudkem sama o sobě není důvodem pro povolení obnovy řízení.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu