ECLI:CZ:US:2022:3.US.114.22.1
sp. zn. III. ÚS 114/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hradila, zastoupeného Mgr. Petrem Zíkou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2020 č. j. 212 C 7/2019-64, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2021 č. j. 71 Co 189/2020-93 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 22 Cdo 2156/2021-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a lidských svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 Listiny, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 96 768 Kč s příslušenstvím, jako nájemného za umístění teplovodního vedení v jeho nemovitosti. Okresní soud výše citovaným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil s tím, že dle obecných soudů věcné břemeno umístění potrubí tepelného vedení v nemovitosti žalobce vzniklo, protože byly splněny podmínky dle §22 zákona č. 79/1957 Sb., elektrisační zákon, ve znění účinném od 1. 1. 1958 do 31. 12. 1994 (dále jen "elektrisační zákon"), ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí elektrisační zákon, případně došlo mezi příslušnými subjekty k dohodě o vzniku věcného břemene ve smyslu §27 odst. 1 elektrisačního zákona ve spojení s §18 uvedeného vládního nařízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy právně aprobovaly zásah do jeho vlastnického práva, aniž by byl zásah zákonný, resp. aniž by byly splněny podmínky zákona pro omezení vlastnického práva stěžovatele.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
6. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly, což plyne z napadených rozhodnutí, přičemž jejich závěry jsou logické, udržitelné, náležitě vysvětlené a v souladu s judikaturou [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 14/36 SbNU 155) a další]. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu