ECLI:CZ:US:2022:3.US.1153.22.1
sp. zn. III. ÚS 1153/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Emílie Neumanové, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022, č. j. 26 Cdo 3528/2021-237, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 15. 7. 2021, č. j. 54 Co 168/2020-210, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 3. 2020, č. j. 10 C 204/2017-187, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") se žalobce (Společenství vlastníků X) podanou žalobou domáhal, aby stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost zpřístupnit žalobci a dalším jím pověřeným osobám na dobu nezbytně nutnou její bytovou jednotku za účelem provedení dokončení opravy horizontálních rozvodů tepla s tím, že stěžovatelka je povinna tuto opravu ve své bytové jednotce strpět. Žalobu odůvodnil s odkazem na rozhodnutí společenství vlastníků jednotek zejména ze dne 12. 10. 2016, kterým byla schválena realizace dokončení uvedené opravy i přes bytovou jednotku stěžovatelky, a to podle příslušné projektové dokumentace a technické zprávy. V návaznosti na uvedenou opravu byla stěžovatelka vyzvána ke zpřístupnění své bytové jednotky za účelem dokončení opravy, to však stěžovatelka odmítla. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem žalobcem požadovanému určení vyhověl. Důvodem vyhovění byla okolnost, že pokud stěžovatelka namítala, že navrhovaný způsob opravy nepřiměřeně zasahuje do jejího vlastnického práva, pak se měla ve smyslu §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") v prekluzivní lhůtě tří měsíců od data schválení opravy shromážděním obrátit na soud, aby o této záležitosti rozhodl. S ohledem na to, že stěžovatelka ve výše uvedené lhůtě žalobu nepodala, nemůže se nyní soud zabývat schváleným způsobem opravy a případnou nepřiměřeností zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, když z dovolání musí být patrná nejen konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na niž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, nýbrž z něj musí být patrno i to, od které ustálené rozhodovací praxe se měl krajský soud při řešení uvedené konkrétní otázky odchýlit. Směřovalo-li pak dovolání stěžovatelky proti výrokům rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, pak v tomto rozsahu je dovolání ze zákona nepřípustné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že tato představuje především opakování námitek, s nimiž se však ve svém rozhodnutí vypořádal zejména krajský soud a Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění jeho rozhodnutí odkazuje. Řečeno jinak, i v rámci ústavní stížností je její podstatou polemika stěžovatelky s odůvodněním napadených rozhodnutí v tom, zda rozhodnutí žalobce přijaté na jím svolaném shromáždění konaném dne 12. 10. 2016 o opravě rozvodů ústředního vytápění bylo co do způsobu provedení této opravy dostatečně konkrétní. Stěžovatelka totiž tvrdí, že není proti opravě jako takové, ale brojí proti té variantě opravy, která by - zjednodušeně řečeno - do jejího bytu umístila nové vedení. Stěžovatelka se totiž i pro účely ústavní stížnosti výslovně domnívá, že opravu rozvodů lze provést jejich uložením do již existujících topných kanálů. Podle stěžovatelky pak na zmíněném shromáždění konaném dne 12. 10. 2016 nebyl schválen konkrétní způsob provedení opravy a bylo toliko rozhodnuto, že k opravě dojde. Proti tomuto závěru stěžovatelka nic nenamítá, a proto na ni nemůže být pohlíženo jako na přehlasovaného vlastníka jednotky ve smyslu §1209 odst. 1 občanského zákoníku a od uvedeného shromáždění tak ani nemůže být počítán počátek prekluzivní lhůty, respektive její marné uplynutí bránící tomu, aby se parametry opravy zabýval soud.
9. K těmto námitkám, zjevně postrádajícím ústavněprávní rozměr, Ústavní soud pro stručnost odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, v němž je podrobně popsáno, že právě na shromáždění konaném dne 12. 10. 2016 bylo rozhodnuto, že oprava vytápění bude provedena i v bytě stěžovatelky (byť ta s ní již v horizontu několika let nesouhlasí), když v ostatních částech domu byla již provedena. Ani stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti ve svém důsledku netvrdí, že by na shromáždění dne 12. 10. 2016 byla diskutována možnost vedení vytápění přes původní rozvody, když právě tu ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti preferuje (řečeno slovy stěžovatelky: nebyl tedy diskutován způsob, jak k opravě dojde, neboť ten byl v ostatních částech domů již realizován).
10. V dané souvislosti pak není podle Ústavního soudu podstatné, že během řízení před obecnými soudy měla být oprava zaměňována termínem rekonstrukce, neboť způsob jejího provedení byl stále stejný, byl dostatečně určitý a stěžovatelka se k němu stavěla tak, že zavedení nových rozvodů do svého bytu považuje za jeho "prznění".
11. Není rovněž přiléhavý odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz). Jednak proto, že z něj nelze přímo dovodit východiska stěžovatelkou v ústavní stížnosti prezentovaná, neboť Nejvyšší soud se v něm prioritně nezbýval otázkou, zda lze rozhodnutím soudu dosáhnout změny rozhodnutí shromáždění (tedy, zda lze vlastně rozhodnutí shromáždění rozhodnutím soudu nahradit), ale hlavně proto, že na uvedeném shromáždění - jak již bylo zmíněno - byl potvrzen konkrétní způsob opravy vytápění i ve vztahu k bytu stěžovatelky a stěžovatelka se proti němu výše uvedeným způsobem mohla bránit, což však neučinila.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu